OBDOBÍ PO TŘICETILETÉ VÁLCE

Hned na samém počátku třicetileté války na podzim roku 1618 utrpělo Novobystřicko velké škody v souvislosti s tažením části císařské armády do Čech, které velel Henri Dampiérre. Císařská armáda čítala na 6000 pěších a jízdních vojáků a údajně se do Čech „prodrala úzkým průsmykem, jímž sotva kůň za koněm procházeti mohl“ – jednalo se pravděpodobně o starou Ličovskou stezku, vedoucí přes Nové Mlýny a Peršlák. Dampiérre nejprve oblehl Jindichův Hradec a když se mu ho nepodařilo dobýt, odtáhl do Bystřice, na které si patřičně zchladil žáhu. Cestou císařské vojsko vypálilo Malíkov a Horní Pěnu. Vypáleny při té příležitosti byly také sousední vsi Peršlák a Sedlo, neboť jak se o nich praví v starých zápisech „kterážto místa ohněm při počátku té rebelie ouhonu vzala“. Dampiérre byl poté vytlačen z Čech stavovskými vojsky pod velením hraběte Jindřicha Matyáše Thurna. Další pohromu zažila ves v roce 1647, kdy Peršlák i okolí zdevastovali pro změnu Švédové, kteří leželi posádkou u Jihlavy, odkud drancovali široké okolí včetně Jindřichohradecka. Někteří obyvatelé zachránili holý život útěkem do lesů, ale většina domů byla zničena a vypálena. Po třicetileté válce s na obnovování zničených vsí ve velké míře podíleli noví osadníci ze sousedních Rakous, ale i Bavor a Švábska - tehdy nastalo postupné poněmčování těchto původně prakticky ryze českých osad.

Obec se ale z pohrom třicetileté války poměrně rychle vzpamatovala, neboť již k roku 1654 zde berní rula dokládá 22 hospodářů a čtyři místa pustá. Z tehdejších sedláků můžeme uvést např. Matěje Jarošů, Mikuláše Zemanů, Václava Kubíčka, Víta Housku, Filipa Tomáška, Gregora Linharta, Jiljího na Brožově, Matěje Noska nebo Šimona Hrůzu – tedy všechno vesměs česká jména, která se zde později (i když posléze v poněmčené formě) pravidelně objevují v bystřických matrikách a některá se zde udržela dodnes. Je zajímavé sledovat, jak se některá příjmení postupně vyvíjela – např. zmiňovaný Tomášek se později psal Damaschko a poté teprve Tomaschko, Hrůza byl zapisován jako Rusa a teprve poté Hrusa, Brož jako Prosch a poté Brosch, z Kubíčka se stal Kubitschko, z Housky Houschko, ze Zemana Semann a z Jaroše Jarosch.

K roku 1635 se uvádí, že pod Peršlákem postavil tehdejší majitel novobystřického panství Adam Pavel Slavata z Chlumu Nový mlýn na místě staršího dřevěného mlýna. Od roku 1671 pak je uváděn také mlýn s hamrem Adama Mládka na potoce pod vsí.

V lánovém rejstříku z roku 1671 jsou v Peršláku uvedeni tito hospodáři:

         Sedláci:                                                               Domkáři:

Jiří na Brožově               22 strychů polí                      Gregor Michael              9 strychů polí

Valentin Sedelhans         22 strychů polí                      Jakob Czypek               4 strychy polí

Nikoalus Seman             22 strychů polí                      Mathias Divisch             9 strychů polí

Wenzel Rubitschek         22 strychů polí                     Nikolaus Knes               8 strychů polí

Mathias Jarosch              22 strychů polí                 

Veit Houska                    22 strychů polí                        Drobní, chalupníci:

Maroscha                       22 strychů polí                     Wenzel Wewerka

Laurenz Hrusa                30 strychů polí                     Mathias Nosku

Philipp Tomaschek          22 strychů polí                     Blasius Stübich

Gregor Linhart                 22 strychů polí                    Simon Hrusa

Mathias Nosek (Nosko)    30 strychů polí                    Valentin Lopadar

Simon Schnell                 30 strychů polí                    Václav Lopadar

Nikoaus Knesu                30 strychů polí                 

Colmann Hamernik           21 strychů polí                 

1 strych (jitro, korec) = 93 litrů nebo 2877,5 m2

V pozdějším tereziánském katastru se k roku 1757 uvádí 33 hospodářů, z toho jeden sedlák. Po roce 1770, kdy byla zavedena popisná čísla, nalezneme v matrikách již přes 50 domů a k roku 1801 už se zde objevuje č. p. 60. V dokladech ke sčítání obyvatel k roku 1868 najdeme ve vsi již 68 čísel popisných, k roku 1876 se uvádí 72 domů. Podle sčítacích údajů k roku 1910 stoupá počet domů na 76, přičemž některé jsou ale uváděny jako neobydlené nebo zbořené. V době největšího rozmachu obce před 2. světovou válkou se zde uvádí celkem 92 čísel popisných, která jsou vyjmenována (včetně tradičního názvu usedlosti) v kronice místního rodáka pana Adolfa Geista, po roce 1945 odsunutého a poté žijícího v sousedním Haugschlagu.

Mnohé domy byly po válce a odsunu původních obyvatel zbořeny – zmizela např. celá osada Amerika v místech při nynější vytěžené pískovně a všechny osamělé domy směrem k hranicím včetně Mlátkova mlýna a domů kolem něj, stejně jako domy v bývalé osadě Nové Mlýny ze které zůstala stát pouze bývalá kasárna Finanční stráže, která využívala místní rota pohraničníků – dnes hotel Peršlák. Bourání domů proběhlo hlavně v roce 1955 za účasti pohraniční stráže při zřizování zakázaného pohraničního pásma a ženijních zábran „železné opony“. Na katastrální mapě z 60. let tak můžeme ve vsi včetně Nových Mlýnů napočítat už jen 55 stojících domů. V současné době je v obci 75 domů resp. čísel popisných, z nichž je ale jen asi dvacet trvale obydleno – ostatní jsou využívány především jako rekreační chalupy.

Obec měla v 18. a 19. století zemědělský charakter, většina domácností hospodařila na půdě katastru, kde bylo oproti dnešku mnohem větší procento zemědělských pozemků. Skutečných „sedláků“, kteří se obešli bez dalších zdrojů obživy, ale bylo jen několik a hospodáři většinou vlastnili jen menší díl lánu polností. Selský grunt, jehož držitel je v zápisech označován jako „sedlák“ resp. v němčině „Bauer“ a v latině „rusticus“ měl obvykle výměru polí nad 6,5 ha. Místní vlastníci gruntů ale nebyli asi žádní boháči – vlastnili tři čtvrti nebo půl lánu polí, což obnášelo v dnešních mírách výměru do 4 – 5 ha orné půdy, k tomu nějaké louky a zahradu - takováto výměra přináležela k průměrným gruntům ve vsi.

K největším selským statkům patřily č.p. 5 (Kazda), č.p. 6 (Hrůza), č.p. 7 (Brosch) č.p. 11 (Zeman), č.p. 12 (Kubitschko), č.p. 15 (Jarosch), č.p. 20 (Houschko), č.p. 22 (Madl) č.p. 23 (Hrůza), č.p. 26 (Macho), č.p. 35 (Linhart), č.p. 39 (Tomaschko), č.p. 44 (Rubitschko), č.p. 46 (Grausam) č.p. 47 (Kerschbaum), a č.p. 61 (Nosko). Ostatní hospodáři jsou v matričních zápisech uváděni vesměs jako „domkáři“ (Häusler) „malodomkáři“ (Kleinhäusler) nebo „chalupníci“ (Kalupner), často s uvedením další profese, kterou se museli ke své zemědělské činnosti zabývat.

Díky místním podmínkám, vyznačujícím se výskytem množství žulových kamenů, bylo častým přivýdělkem hospodářů kamenictví (Steinmetz), nebo zednictví (Maurer) a dalším tradičním a hojně rozšířeným zaměstnáním bylo tkalcovství (Weber). V rodině Jaroschů bylo tradičním řemeslem tesařství (Zimmermann), kovářské řemeslo (Schmid, Schmiedmeister) se dědilo v rodině Oppelů (kovárna byla v č.p. 4). V mlynářských hospodářstvích (Müller, Müllermeister) – Nový mlýn (Neumühle) č.p. 51 a Mlátkův mlým (Mlatkomühle) č.p. 32 se toto prestižní řemeslo rovněž dědilo z otce na syna. Je zajímavé, že tato výlučná řemesla si držela určitou „stavovskou“ úroveň tím, že se kovářské a mlynářské dcery vdávaly vesměs zase za kováře nebo mlynáře z okolních vsí (Sedlo, Číměř, Lhota, Albeř). Při mlýnech pracoval obvykle také hamr, kde je uváděn hospodář pod profesí „hamerník“ (Hammerschmied), ale vyskytují se zde i další specializovaná řemesla, jako např „sekerník“ (Geschirrhauer), což byl v podstatě tesař specializovaný na výrobu mlynářského zařízení, součástí a nástrojů - např. v Mlátkově mlýně to byl Prokop Maresch.

V obci najdeme i některá další povolání – tak např. Jakob Zeman byl zvěrokleštič (Kastrierer), ševce (Schuster, Schuhmacher - Karl Kerschbaum, Jakob Waněk), krejčího (Schneider, Kleidermacher - Josef Waněk nebo Albert Zima), funkci obecního pasáka (Viehhalter, Hirter nebo Gemeindhirt) zastávali členové rodiny Postelů z č.p. 37, ve vsi bylo několik uhlířů, kteří se živili pálením dřevěného uhlí (Kohlbrenner). Zajímavé je, že ve výčtu profesí jsou v matrikách uvedeni  jen tři profesionální vojáci – Mathias Madl č.p. 22 a Jakob Kazda č.p. 5 (1843) a Franz Postel č.p. 35 (1883). Se školou samozřejmě souvisela profese učitele (Lehrer), pouze jednou je v matrikách uváděn starosta obce (Worsteher) a to Georg Rubitschko z č.p. 44 k roku 1859 – starostenství patrně nebylo hlavní profesí a tito hodnostáři se obvykle živili jako sedláci.

Velký podíl obyvatel vsi samozřejmě tvořili lidé bez vlastní půdy a majetku, kteří pracovali v hospodářstvích bohatších sousedů a kteří jsou v matrikách uváděni jako podruzi (Inmann) nebo nádeníci (Taglöhner). Starší občané jsou často uváděni jako výměnkáři (Ausgedinger, Ausnehmer) a vyskytují se zde také invalidé (Patenteninvalid), kteří pobírali státní penzi nebo „obecní chudáci“, kteří byli asi odkázáni jen na dobrodiní svých sousedů. Ve většině rodin žili z výnosu hospodaření kromě „ekonomicky aktivních“ členů také další jejich staří rodiče a příbuzní a nezletilé děti, součástí domácností byla i služebná čeleď.

Z údajů ze sčítání obyvatel v letech 1869 – 1910 vyplývá, že téměř v každém domě byla chována nějaká hospodářská zvířata. Jednalo se především o krávy a kozy (dávaly mléko), telata a mladý dobytek nebo jalovice a prasata (maso), ovce (vlna, maso) a drůbež, zejména slepice (obvykle několik – vejce) husy (zpravidla 1 – 2), občas kachny nebo jiná drůbež. Ve vsi bylo vždy několik včelařů, jediné koně ale nalezneme v Mlátkově mlýně – 2 klisny v roce 1910, které ale patrně nesloužily k zemědělským pracím. K potahu a polním pracím byli využíváni především voli, kteří byli v selských usedlostech běžnou zvířecí pracovní silou, ale zapřahaly se jistě i krávy a mladý skot.

Rozbor vývoje půdorysu Peršláku

V řadě domácností ale nebyl žádný dobytek, někde dokonce ani drůbež. Tyto rodiny – pokud nebydlely v nájmu nebo ve službě u bohatších sedláků – obývaly často takzvané „pazderny“ (Haarstube), což byly jednoduché domy zpravidla na okraji vsi (kvůli nebezpečí požáru), kde se v sezóně zpracovával a sušil len nebo konopí – v Peršláku to byly např. domy č. p. 13, 16, 31, 36, 40, 55, 62, 64, 68 a 70 a přináležely zpravidla k jednotlivým „mateřským“ selským usedlostem.

Peršlácká škola byla původně (od roku 1790) v čísle popisném 18 (dnes Pavlíkovi), byla to jakási filiálka farní školy v Nové Bystřici a zprvu k ní spadali i školáci ze Smrčné. Kromě učitele, který měl roční plat 110 zlatých, zde bylo „přihlášeno“ několik dalších obyvatel, kteří asi neměli stabilní bydliště. V roce 1841 chodilo do školy v Peršláku dokonce 127 žáků. V roce 1898 bylo rozhodnuto o výstavbě nové školy, její plány zajistil Ignaz Reibel z Číměře. Stavba byla zahájena v dubnu 1890 a již 15. října téhož roku byla škola slavnostně otevřena a dána do provozu v č.p. 74 (dnes penzion Medvědí paseka). V roce 1910 byla Českým lesním spolkem založena česká menšinová škola, která působila v pronajatých prostorách naproti německé škole v č.p. 33.

Hospoda bývala původně asi v č.p. 5, později v č.p. 23 (jako hostinský uváděn Hrůza a Stippel), a na Nových Mlýnech v č.p. 51 (Grausam, Gassner, Schuller). V poválečném období byla nějakou dobu hospoda v novostavbě č.p. 93, od konce 90. let funguje ve vsi hospoda při Střelnici u památné lípy v č.p. 68. Prodejna bývala v poválečných letech v č.p. 40, nějaký čas po Sametové revoluci prodávala v domku č.p. 56 u křížku paní Vlasta Zimolová, později do vsi zajížděla už jen pojízdná prodejna a nakupovalo se v Bystřici nebo v Jindřichově Hradci - dnes je vesnice zcela bez prodejny.

V letech 1816 - 1833 byla vybudována nová císařská silnice mezi Prahou a Vídní, která vedla z Jindřichova Hradce přes Číměř na Novou Bystřici, tedy v trase dnešní silnice č. 128. Dřívější hlavní komunikační trasa, která vedla z Hradce přes Sedlo, Nové Mlýny na Bystřici a dále na Artolec, Hirschenschlag a Reingers, tak ztratila na významu. Jízda poštovním dostavníkem, provozovaným po nové silnici, stála tehdy 22 krejcarů za jednu míli (7,5 km). Této trase ale konkurovala jako hlavní spojnice mezi Prahou a Vídní kratší trasa přes Čáslav, Golčův Jeníkov, Německý (Havlíčkův) Brod, Štoky, Jihlavu, Stonařov, Želetavu, Moravské Budějovice a Znojmo, cesta mezi oběma metropolemi se zkrátila z několika dní na necelých 36 hodin průměrnou rychlostí 8 km/hod a platilo se 42 zlatých.

Ve 2. polovině 19. století se začalo uvažovat o železničním spojení, původní trasa železnice mezi Prahou a Vídní neměla dokonce vést v dnešní trase přes České Budějovice a Gmünd, ale přes Novou Bystřici, tehdejšímu asi málo pokroku nakloněnému starostovi se tomu podařilo zabránit. V roce 1879 ale byla zprovozněna úzkorozchodná trať mezi Jindřichovým Hradcem a Novou Bystřicí v délce 33 km s 12 zastávkami, cesta jedním směrem trvala přes 2,5 hodiny a platilo se 1 krejcar za 1 kilometr jízdy. Před tím byla nejbližší železniční zastávka u jezu Pilaře (Majdalena) u Chlumu u Třeboně, kam se z Bystřice jezdilo dostavníkem – poslední jel na této trase ještě v roce 1919. V roce 1902 byla zprovozněna úzkokolejka mezi Gmündem a Litschau a přestože bylo vyměřeno i pokračování do Nové Bystřice, k jeho realizaci už nikdy nedošlo.

Z matriky oddaných lze vysledovat, že obyvatelé Peršláku uzavírali sňatky především mezi sousedními rodinami v rámci vsi – jen výjimečně pochází nevěsta z jiné vesnice, a to především z nejbližšího okolí Novobystřického panství (Sedlo, Lhota, Smrčná, Hradiště, Číměř, Mnich), vzácněji i z větší dálky (Horní Lhota, Dobrá Voda, Albeř, Artolec, Nová Ves, Ratmírov, Malíkov, Lásenice, Stráž nad Nežárkou, Staňkov). Řada sňatků je z dnešního pohledu „přeshraničních“ – v 18. a 19. století ale tomu tak nebylo a vše se odehrávalo v rámci Rakouského mocnářství nebo Rakouska – Uherska (např. Rottal, Haugschlag, Hirschenschlag, Illmans a další). Překvapivě málo nevěst je ze sousední Nové Bystřice – bylo to asi dáno přece jen trochu jiným kulturně-společenským postavením městského obyvatelstva.

U sňatků lze velmi dobře sledovat tehdejší „společenskou stratigrafii“ – dcery sedláků se obvykle vdávají za sedlácké synky, synové domkářů si berou za manželky obvykle dcery z domkářských hospodářství a na nádeníky, podruhy a čeledíny zbývají vesměs nevěsty s podobným společenským a majetkovým postavením.  Výjimky, kterých ovšem není mnoho, jen potvrzují toto pravidlo, patrné zejména ve starších dobách. Později, zhruba od poslední třetiny 19. století, se situace trochu mění a třeba řemeslníci si poměrně často berou za manželky dcery ze selských hospodářství. O svatbách mezi příslušníky rodin specializovaných profesí – mlynářů a kovářů – už bylo zmíněno, ale i tady se najdou výjimky, což logicky může být dáno omezeným okruhem příležitostí v dané komunitě.  S určitou nadsázkou lze konstatovat, že ve vsi byli svým způsobem téměř všichni nějak, alespoň vzdáleně, příbuzensky propojeni – zejména v rodech a rodinách s podobným majetkovým a společenským postavením.

Rodiny tehdejších obyvatel Peršláku byly oproti současným často velmi početné – poměrně běžně bylo 10 i více narozených dětí v rodině. Ve vsi se rodilo ročně běžně kolem 10 – 12 dětí a výjimkou nebylo ani kolem 20 narozených dětí v jednom roce. Je však třeba vzít v úvahu tehdejší velkou dětskou úmrtnost, tehdejší medicína ještě neznala obranu proti dnes banálním chorobám, péče byla hůře dostupná a na primitivní úrovni a „psotník“ (což byly obvykle blíže neurčené křeče vedoucí k dětským úmrtím) byl metlou mezi novorozenci. V 18. a 19. století také nebyla známa nebo používána účinná antikoncepce a těhotenství tak bylo stálým průvodním jevem života běžných zdravých rodin.

Poměrně hodně dětí se rodilo mimo manželství – opět šlo v převaze o matky z té chudší sféry vesnické komunity – mladé svobodné děvečky, dcery domkářů nebo nádeníků. Pouze u malého procenta matričních zápisů nemanželských dětí je v matrice uveden otec – bylo to asi především u dvojic, které počaly před plánovaným uzavřením manželství a potomek byl následně jejich sňatkem legalizován. Ale výjimkou nejsou ani neprovdané matky ze selských rodin – zkrátka sociální vztahy ve vesnické společnosti se neřídily striktně obecně zažitými pravidly a měly svá specifika, která přinášela kromě udržování tradic a zažitých stereotypů také mnohá překvapení, se kterými se musela vesnická komunita nějak srovnat.

Častým jevem, zejména v pozdější době kolem přelomu 19. a 20. století bylo, že se členy rodin a domácností kromě rodičů, prarodičů a dětí, případně dalších „pokrevních“ příbuzných, stávali také tzv. „schovanci“, často pocházející z oblasti zcela mimo danou lokalitu – zejména z Vídně. V té době asi bylo pro hospodářství výhodné ujmout se dětí z vídeňských sirotčinců a nalezinců a do hospodářství posléze přibyly další pomocné ruce – možná to bylo spojeno i s nějakými dalšími výhodami – státním příspěvkem nebo daňovými úlevami. V domácnostech také běžně žili čeledíni a děvečky z jiných rodin, pomáhající v hospodářství – ať už z Peršláku, nebo z blízkých i vzdálenějších okolních obcí.

Nebylo výjimkou, že v jednom domě nebo hospodářství žila kromě rodiny sedláka nebo hospodáře další rodina nebo dokonce několik samostatných rodin – buď příbuzensky spřízněných, nebo jako nájemníci nebo „podruzi“, pracující na selském statku hospodáře. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se „vešlo“ i do poměrně malých stavení – např. v domkářském hospodářství v č.p. 21 (Toderovi, Noskovi) se síní cca 23 m2 a komorou cca 18 m2 žilo najednou až 13 osob a výjimkou nebyly domácnosti kolem 15 členů v domě – např. ve statku  č.p. 15 žilo v roce 1880 celkem 24 lidí, členů čtyř samostatných rodin. Spalo se asi všude možně – po dvou v posteli, na lavicích, na peci, čeleď v létě v zimě ve stodole na seníku nebo na půdě. K tomu byl obvykle v domě tkalcovský stav, 1 – 2 krávy a drůbež. Topilo se samozřejmě obvykle jen v jedné místnosti, voda se nosila ze studánky a domácnost byla bez elektřiny (ta byla do vsi zavedena až koncem roku 1951!) a bez dalších moderních vymožeností. Telefon byl do vsi zaveden počátkem roku 1951 a hovorna byla zpočátku jen ve škole.