UDÁLOSTI PO ROCE 1945

Začátkem května 1945 táhly přes Peršlák do Rakouska oddíly ustupující německé armády, s ní odešli i někteří němečtí obyvatelé Peršláku, kteří se (právem) obávali poválečných poměrů. Hned po osvobození byl ve vsi ustanoven 12členný revoluční národní výbor, jeho členové byli ozbrojeni. Předsedou byl Alois Tomášek, místopředsedou František Boček a členy Hrůza (č.p. 6), Hrůza (č.p. 71), Hrůza (č.p. 49), Hrůza (č.p. 40), Koutek (č.p. 4), Mádl (č.p. 58), Hrůza (č.p. 81), Rubiček (čp. 67), Jaroš (č.p. 1) a Hácha (č.p. 44). Hned po revoluci přišla zpět na Nové Mlýny finanční stráž. Byly zavedeny potravinové lístky, jejich distribuci měl na starost člen finanční stráže Černý.

Ráno 28. května 1945 přijela do vsi tři nákladní auta s partyzány pod velením plukovníka Hobzy. Všichni obyvatelé byli svoláni ke kapli a velitel partyzánů přečetl „rozsudek“, podle kterého bylo k vyhnanství odsouzeno celkem 275 osob. Ti se během hodiny a půl museli sbalit a připravit k odchodu, mohli si vzít zavazadlo do 50 kg na osobu. „Aby vše proběhlo hladce“ byli jako rukojmí vzati Florian Brosch – starosta, Johann Grausam, Adolf Geist a Josef Jungwirth (česká kronika uvádí Neuwirth). Byli postaveni ke zdi domu č.p. 37 a drženi pod ozbrojenou stráží. Už po hodině chodili partyzáni po domech a pobízeli ke spěchu. Když se vyhnanci shromáždili opět před kaplí, byla jim prohledána zavazadla a odebrány cenné věci – hodinky, šperky a peníze. Poté byli partyzány odvedeni ke hranicím, rukojmí sice nebyli zastřeleni, ale dostali na cestu „nakládačku“, takže na hranici dorazili polomrtví. O utečence se provizorně postarali obyvatelé Rottalu a Haugschlagu, ubytovali je a dali jim trochu najíst. Vesnice zůstala ze dne na den skoro prázdná.

O několik dní později přišel do Rottalu nový český starosta Alois Tomaschko a snažil se přesvědčit některé hlavně chudší rodiny k návratu, protože bylo potřeba někoho, kdo by se postaral o opuštěný dobytek. V Peršláku zůstali jen Češi a také někteří Němci, kteří buď byli ilegálně v komunistické straně, žili ve smíšených manželstvích, nebo kteří posílali před válkou děti do české školy. Němcům ale bylo zakázáno mluvit německy, a protože česky moc neuměli, museli spolu na veřejnosti mluvit šeptem. Němečtí obyvatelé odcházeli do Rakouska ještě v dalších letech až do roku 1948. Ti, kteří mohli prokázat zaměstnání nebo příbuzné v Rakousku, mohli tu zůstat, ostatní byli nejprve soustředěni v Melku a na příkaz Rusů v roce 1946 deportováni do Německa.

Podobnou historii zažila na konci války také Nová Bystřice. Hlavní oddíly Wehrmachtu začaly utíkat už 7. května do Rakouska s cílem nechat se zajmout radši Američany než Rusy. Na silnicích vládl zmatek, někteří utíkali směrem na Staré Město, jiní směrem na Hradec, většinou ale potom prchali všemožně směrem na Kaplice. Automobilům často docházely pohonné hmoty, vojáci je nechávali na silnici a pěšky prchali do lesů. Za jízdní kolo bylo možno dostat koně s vozem nebo zbraně a munici, za kořalku nebo víno bylo možno získat pár koní. Zbraně zahazovali do rybníků, potoků a příkopů, nebo je rozbíjeli o rohy baráků. Zmatek dovršovaly houfy civilistů, kteří s majetkem, který stačili pobrat, houfně utíkali spolu s armádou – jen málokteří Němci zůstali.

8. května už byla většina Němců pryč, ruch a zmatek z minulého dne ustal. Místní Češi začali vyvěšovat československé vlajky. V půl čtvrté odpoledne přijeli první Rusové na dvou nákladních autech po silnici od Vídně. O půl šesté přijely další kolony – ve městě ani v okolí nenarazila vojska osvoboditelů na žádný odpor.

Zpráva o příjezdu Rudé armády se dostala do zajateckého tábora za městem a do Bystřice začali proudit zajatí Řekové, Poláci, Francouzi a Italové a začali rabovat obchody. Přepadli trafiku, rozbili výlohu hodinářství, vybrali střižní obchod – zboží, které ukradli, si odnášeli zpět do tábora. Místní obyvatelé zjednali potom pomoc až v  Hradci - pozdě v noci přijeli čtyři partyzáni, kteří obsadili s místními zajatecký tábor a vzali zpět většinu ukradených věcí. Tento zajatecký tábor a sokolské hřiště se nacházelo ve východní části areálu společnosti Bovis Nová Bystřice vpravo u silnice směrem na Slavonice.

V noci ale bylo udržení pořádku nemožné, byla vypnuta elektřina a ve tmě se dalšímu rabování majetku nedalo zabránit. Prioritou bylo posbírat zahozenou a opuštěnou německou výzbroj a munici, které bylo všude plno.

9. května převzal správu nad městem „revoluční výbor“ a jakž takž zajistil základní chod města. V noci byly stavěny ozbrojené stráže, ale stále panovalo určité bezvládí a nedalo se zabránit různým nepřístojnostem. Docházelo k dalšímu vylupování opuštěného majetku, byla zabíjena hospodářská zvířata a nechávána volně ležet, po okolních polích volně běhali koně i dobytek.

10. května byla vyhlášena všeobecná pracovní povinnost pro zbylé Němce, podíleli se na odklízení různých trosek a pozůstatků po útěku svých bývalých „soukmenovců“, pod velením „revolučních gard“ dávali do pořádku ubikace pro Rudou armádu.

V místě dnešního kempu na Osice byl vybudován velký zajatecký tábor, kde bylo postupně soustředěno na 40.000 zajatců, většinou vojáků Wehrmachtu a SS, které hlídala Rudá armáda. V zámecké zahradě ve městě bylo internováno asi 10.000 Vlasovců, zajatých na útěku na Západ, kteří byli postupně vyslýcháni „vyšetřovací komisí“ Rudé armády.

Koncem května byla znovu zahájena práce v bystřických průmyslových podnicích, kde nuceně pracovali především Němci, kteří nestačili z města utéci. Na hranici se vrátila česká finanční stráž a četnictvo, které převzalo ostrahu od Rusů – těm potom zůstaly na starost jen zajatecké tábory Vlasovců a Wehrmachtu na Osice.

28. května zahájila partyzánská jednotka plukovníka Hobzy o síle asi 45 mužů odsun Němců z Bystřice a okolních vsí. Brzy poté začaly přijíždět první transporty „osídlenců“ z širokého okolí. Mnozí odešli hned druhý den s napěchovanými kufry zpět do vnitrozemí. Byly sice všude stavěny stráže, ale rabování a vykrádání opuštěného majetku nezabránily. Drancování neunikla ani místní škola, kabinety byly zotvírány, sbírky a pomůcky rozkradeny nebo zničeny. Překvapivě nebyl vydrancován kostel ani opuštěná fara, spali zde ruští důstojníci, kteří se chovali celkem slušně – poztrácely se odtud hlavně staré mnohdy vzácné knihy.

16. června byl v Nové Bystřici zvolen prozatímní Národní výbor, který převzal správu města a situace se postupně začala stabilizovat a vracet jakž takž do normálu.

Do Peršláku začali postupně přicházet „národní správci“ – ale většinou jim nešlo o hospodaření, pouze vykrádali zanechaný majetek a odváželi cenné věci z opuštěných domů – do práce se jim moc nechtělo. Opuštěný majetek si ale přivlastňovali i někteří starousedlíci, kteří zde zůstali. Někteří noví přistěhovalci se sice zpočátku snažili poctivě hospodařit, ale většinou se jednalo o bývalé čeledíny nebo nádeníky, kteří hospodářství pořádně nerozuměli a když spotřebovali zásoby a vybavení statků po Němcích, zase většinou odcházeli dál.

Proti místnímu národnímu výboru se začaly ozývat námitky, že nepřiděluje dost rychle některým „uchazečům“ hospodářství a že nadržuje místním Němcům. 10. srpna 1945 pozval Václav Příkazský na pomoc poručíka ruské vojenské posádky ze Sedla, pod jeho „dohledem“ došlo k převratu, MNV byl zbaven funkce a moci se ujala samozvaná „správní komise“ v jejímž čele stanul V. Příkazský. Stavu vesnice to samozřejmě moc nepomohlo, ale někteří noví usedlíci se přeci jen zasloužili o nastolení určitého pořádku a správní komise byla po čase zrušena a znovu obnoven národní výbor. Předsedou se stal nově příchozí Jaroslav Hejtmánek a členy Stanislav Skula, František Koutek, J. Fatl, Nepožitek, Adolf Vítek, Boček, Hácha a J. Hrůza – tedy na rozdíl od původního MNV většinou noví osídlenci.

14. 1. 1946 se začalo vyučovat ve škole, vyučování se ujal nový český učitel Jindřich Klement. Do školy se přihlásilo celkem 45 dětí, z nichž ale jen 15 rozumělo česky, všechny děti ale zapsány nebyly – jen ty, které vybral národní výbor. Někteří Němci, kteří tu zůstali, se nesmířili a nesžili s novými poměry a postupně odcházeli. Ze vsi byli vypovězeni i někteří „národní správci“, kteří hleděli jen na vlastní prospěch a nesnažili se o obnovení hospodářství obce. Funkce se vzdal také starosta Hejtmánek a správu převzal (staro) nový MNV s předsedou Václavem Homolkou ve složení Alois Tomášek (místopředseda), Hejtmánek, Boček, Hrůza (71), Hrůza (6), Trachta, Koutek, Vítek, Hácha a Fiala.

V květnu roku 1946 proběhly všeobecné obecní volby, v Peršláku získala nejvíce hlasů Čsl. strana sociálně demokratická (38) následovaná KSČ (27), Čsl. stranou lidovou (20), Národními socialisty (17). Celostátně ale zvítězila KSČ a podle paritního zastoupení celostátních voleb mělo být ustaveno i složení místního národního výboru. Přestože tedy na Peršláku zvítězila Sociální demokracie, předsedou MNV se stal Václav Homolka zvolený za KSČ, místopředsedou byl bývalý starosta Alois Tomášek, zvolený za Svaz českých zemědělců.

V létě 1946 rostlo v okolních lesích takové množství hub, že to ani nejstarší pamětníci nepamatovali. Byla také celkem slušná úroda. V únoru 1947 napadlo velké množství sněhu, takže závěje byly až 3 m vysoké a mnohde dosahoval sníh úrovně střechy. Jaro bylo ale velmi suché, nepršelo prakticky od března, tráva na loukách byla spálená a úroda díky katastrofálnímu suchu mizerná.

V lednu 1947 byl proveden soupis veškerého majetku po Němcích a započalo se s  přidělováním majetku jednotlivým starým i novým hospodářům – u některých ale dosud nebylo definitivně rozhodnuto o národnosti a přidělování německého majetku probíhalo až do začátku 50. let. Některé domy zůstaly v majetku obce nebo byly určeny jako rezerva pro budoucí dosídlování.

V říjnu a listopadu procházely Novobystřickem zbytky ozbrojených skupin Banderovců, kteří se přes Čechy pokoušeli probít na západ. Členové SNB na ně v kraji pořádali hony, ve vsi byly ustanoveny hlídky a obyvatelé se báli vycházet do opuštěnějších míst a do lesů. K žádnému incidentu ale v nejbližším okolí nedošlo a situace se brzy uklidnila. Ke konci roku 1947 žilo v Peršláku 261 obyvatel.

Koncem 40. let se začíná mluvit o možnosti založení zemědělského družstva, ale nikomu se do družstva moc nechtělo a pohlíželi na to s nedůvěrou. Noví usedlíci a národní správci i přes veškerou snahu neměli takové hospodářské výsledky jak starousedlíci, kteří znali po generace, co jejich pole potřebují a co od nich mohou očekávat. Jednotlivým hospodářům byly předepisovány povinné kontingenty dodávek a teprve po jejich splnění mohli své přebytky uplatnit na trhu. Bylo kolem toho spousta dohadů a řevnivosti, jedni si mysleli, že těm druhým je neprávem ulevováno a místo aby si vzájemně pomáhali, tak se jeden na druhého díval s pohrdáním nebo se závistí. Byl to tak trochu začarovaný kruh, neboť na plnění kontingentů byl závislý např. přístup k umělým hnojivům, takže ti, kterým se tak nedařilo, se ani příliš nesnažili, protože viděli, že je to k ničemu. Nedařilo se plnit pětiletkou stanovené stavy dobytka, málo bylo zejména prasat – podepsala se na tom také prasečí obrna, která v chovech doslova řádila a decimovala stavy selat.

Ministerstvo výživy vydalo před vánoci „balíčky“ s potravinami nad přídělové kvóty, které si mohli ti bohatší koupit buď za 400 nebo za 600 korun - to si mohli dovolit jen někteří a „balíčky“ od občanů skupovali hlavně hospodští, protože v nich byl litr rumu, který rozlit v hospodě bohatě zaplatil všechny ostatní věci z balíčku. Určitá místní tradice i neutěšené hospodářské poměry se promítaly do obliby alkoholu a místní hospoda se tak stávala útočištěm a místem útěchy hlavně těch méně úspěšných hospodářů.