VÝVOJ OSÍDLENÍ NOVOBYSTŘICKA

Prvními aktéry a hybateli středověké kolonizace na Novobystřicku byli tedy johanité a dolnorakouský rod hrabat z Raabsu a rod jejich manů Zöbingů, a je zřejmé, že osídlování krajiny postupovalo nejprve od jihu z povodí Dyje k severu do vyšších poloh. Krátce po johanitské lokaci v roce 1175 je zaznamenán další lokační počin ve vsi Mnich jižně od Bystřice s kostelem sv. Jana Křtitele, zmiňovaným k roku 1207 v listině papeže Inocence III., potvrzující majetky mailberské johanitské komendy. Z textu donace z roku 1175 se také nepřímo dovídáme o kolonizaci, která dokonce předcházela usazení johanitů na Bystřici, je zde zmiňována starší existence dvora a jakési blíže neurčené majetky Otovy, Alberovy a Gottfriedovy. Není vyloučeno, že se zde může jednat také o budoucí ves Albeř (Albern) na Bystřickém potoce (Dračici) v sousedství pozdější obce Bystřice. Osada Mnich tedy vznikla kolerm roku 1180 nejprve jako mnšská cela johanitů z Mailbergu, k roku 1188 je zmiňována jako "Munuslohe". Celou vesnici Mnich později zdejší johanité získali odkazem Jindřicha II. ze Zöbingu v roce 1229.

Obr: bývalý románský kostel sv. Jana Křtitele v Mnichu (zbořen v 50. letech)

Po roce 1232 pak pasovský urbář zaznamenává uprázdněná léna, na která si pasovské biskupství činilo po vymření Zöbingů nárok, mezi nimiž jsou Bystřice, Rohntal a Waldkirchen a poprvé se zde objevuje Landštejn (rakouský), který byl v té době již patrně správním centrem zöbingského fojtství. Nelze tedy vyloučit ani určitý podíl pasovského biskupství na kolonizaci této krajiny, bližší údaje k tomu bohužel chybí. Jak pro pasovské, tak pro johanity byly ale tyto končiny na okraji jejich zájmové oblasti a přímou správu a dohled vykonávali „místní“ Zöbingové a jejich pozdější následníci ze zdejších nových správních středisek – především Landštejna a teprve později v souvislosti s dělením panství z Bystřice.

Přesnější určení doby založení jednotlivých osad je velmi obtížné, listinné doklady vesměs nejsou k dispozici a v poměrně členitém a zvlněném terénu nejsou zcela průkazné ani rozbory středověkých plužin, které obvykle o stáří středověkých vsí vypovídají. Pro nejstarší lokace jsou charakteristické především „blokové“ plužiny nepravidelných tvarů, kdežto na většině půdorysů vesnic Novobystřicka můžeme sledovat především typické záhumenicové plužiny, vytvářející užší či širší pásy od středu vsi k hranicím katastru, navazující na jednotlivé grunty, založené obvykle podél cesty nebo potoka po obou jeho stranách. Nepravidelné uspořádání plužin můžeme najít např. ve východní části katastru Peršláku nebo v severní části katastru Mnichu – z toho lze usuzovat, že právě tyto části obcí patří k nejstarším lokacím v kraji.

Určitým vodítkem by mohl být i rozbor místních jmen obcí Novobystřicka – vyskytují se zde v podstatě tři skupiny jmen. První jsou německá „genitivní“ jména odvozená od osobního jména (obvykle spojeného se založením obce) a koncovka –s, tedy v podstatě výrazy „přivlastňující“ obec jeho majiteli nebo zakladateli (např. Konrads, Wetzlers, Dietrichs, Reichers). Analogická jsou česká jména, zakončená obvykle koncovkou –ov nebo –ín (Kunějov, Staňkov, Vojířov nebo Otín, Terezín). Druhou skupinou jsou jména odvozená od charakteru nebo podoby místa, nazývaná také „topická“ (Guttenbrun – Dobrá Voda, Burgstall – Hradiště) a poslední skupinou tzv. „mýtební“ jména s německou koncovkou –schlag (mýtina, paseka) jako např. Bernschlag, Münichschlag, Ottenschlag.

Četnější výskyt „mýtebních“ jmen právě v nižších a pro lokaci příznivějších polohách v okolí původního jádra středověké kolonizace - Nové Bystřice (Münichschlag, Bernschlag, Braunschlag, Haugschlag, Hirschenschlag) mohou napovídat o možnosti staršího založení těchto vsí. K nim by celkem logicky přináležely i lokality v údolí Pstruhovce – Kockschlag a Deutsch Bernschlag v podobných terénních podmínkách. Období jejich lokace lze pravděpodobně klást do doby zöbingské kolonizace mezi lety 1190 – 1232, do téhož období spadá založení a výstavba v oblasti Pomezí (Markl) a Landštejna a nejspíš i vznik dalších obcí – Žižpachy (dnes Blato - Sichelbach) a Krempachy (dnes Potočná – Grambach).

Tzv. „genitivní“ jména se vyskytují především v jihovýchodní části Novobystřicka podél toku Pstruhovce (Dietrichs, Wetslers, Bernhards, Gottschallings) ale i jinde (Konrads, Gebhards, Artholz, Kunas). Zakládání těchto osad můžeme spojovat s obdobím pozdější kolonizace, probíhající už v režii Vítkovců zhruba od poloviny 13. století, kdy bylo Rakouské hrabství v jejich držení. Svědčí pro to i četná pojmenování obcí sousedního Waldviertelu (např. Reingers, Kainraths, Engelbrechts, Hörmans, Illmans, Loimanns a další).

Mocenský vzestup rodu Vítkovců a jejich větve pánů z Landštejna stál za poslední vlnou kolonizace Novobystřicka zhruba od první poloviny 14. století. Byl to především Vilém z Landštejna, v jehož držbě se v první polovině 14. století soustředil rozsáhlý majetek zahrnující kromě Novobystřicka a Landštejnského panství také oblast Třeboňska, okolí Lomnice nad Lužnicí, Novohradska a Trhových Svin. Je logické, že v této konstelaci došlo také k zakládání četných nových osad a novému osídlování krajiny. Můžeme předpokládat, že součástí této kolonizační vlny bylo založení osad Dobrá Voda, Hradiště, Kaproun, Klenová, Lhota, Nejdek, Senotín a Vyšpachy (Bílá). Současně v této době dochází k rozvoji Bystřice, která z původní kolonizační osady vyrostla v město, poprvé připomínané k roku 1341.

Obr: zaniklé vesnice a historické souvilosti Novobystřicka

Nové vsi, zakládané v tomto období, byly nesporně vysazovány na právu emfyteutickém (nazýváno také jako právo německé nebo purkrechtní), kdy nájemce panské půdy byl zavázán platit vrchnosti pravidelné dávky (obvykle dvakrát ročně, o sv. Jiří (23. dubna) a na sv. Havla (16. října) nebo pracovat na vrchnostenské půdě (tzv. robotní povinnost). Za to měl právo majetek dědit nebo se svolením vrchnosti prodávat a měl ho tak v jakési doživotní držbě rodu. Cílem tohoto právního uspořádání bylo jednak zainteresovat nájemce půdy a vlastníky gruntů na výnosech hospodářství a zároveň získat od nich pravidelný peněžní příjem. Systém byl výhodný nejen pro vrchnost, ale i pro nájemce, neboť jim dával určitou jistotu a právo rozhodování o propachtovaném majetku.

Vsi byly ve středověku nejen nově zakládány, některé v důsledku různých příčin v průběhu věku zanikaly – buď nadobro, nebo byly na tomtéž místě znovu obnoveny. Na Novobystřicku se uvádějí koncem 15. století jako pusté např. Friedreichs, Kebharec, Pranšláky, Rajchéřov a Romava. Může to souviset s neklidnou dobou kolem husitských nepokojů, ve které se Novobystřickem prohnala ničivá vlna – v roce 1420 byla husity vypálena samotná Bystřice a teprve po letech obnovena – už pod názvem Nová Bystřice. Známým příkladem zaniklé vsi je Pfaffenschlag, objevený v roce 1958 asi 4 km severozápadně od Slavonic při silnici na Stálkov, kde je dnes možno spatřit odhalené základy 16 bývalých usedlostí, zničených právě za husitských válek a už neobnovených.

Na Novobystřicku se nachází několik takovýchto lokalit – Arnolec (stával mezi Dobrotínem a Návary), Elweis (mezi Mnichem a Artolcem, později osada Obora u Nové Bystřice), Friedreichs (patrně jižně od Starého Města u Návar), Kyntřov (Günthers - někde poblíž Landštejna), Nejdek (mezi Hůrkami a Dobrou Vodou) a Pranšláky (nedaleko Artolce nebo Konrace, dnes pár samot Mýtinky - Braunschlag). Další vsi nebo osady byly zničeny v 50. letech 20. století v pohraničním pásmu v souvislosti s budováním „železné opony“ – Nové Mlýny a Amerika (Peršlák), Blanko (u Smrčné), Mnich a Obora (u Nové Bystřice), Staré Hutě, Romava a Rajchéřov (ve výběžku jižně od Návar), Dětříš, Dobrohoř, Košťálkov, Košlák, Pernárec a Kuní (jižně od Starého Města).