MAJETKOVÉ POMĚRY VE 12. - 15. STOLETÍ

První organizovaná kolonizace této krajiny tedy přicházela od jihu z oblasti Dolních Rakous, ale lze předpokládat, že již od 11. století sem mohlo pronikat slovanské obyvatelstvo jednak z Moravy, jednak z Vitorazska. U prvopočátků osídlování Novobystřicka stály majetkové a mocenské zájmy hrabat z Raabsu, kteří v 1. polovině 12. století ovládali rozsáhlé majetky v horním Podyjí. Koncem 12. století se jejich majetky rozšiřují do oblasti kolem Ličova (Litschau) a Heidenreichsteinu a nakonec i na Novobystřicko, které je k roku 1175 označeno jako majetek Konráda z Raabsu.

V téže době pronikají do zdejší krajiny, řídce osídlené slovanským etnikem, mocenské a misijní zájmy pasovského biskupství - v 80. letech 12. století je doloženo patronátní právo pasovského biskupství ke kostelu v Bystřici a pasovské vlivy spolu s působením Johanitů byly nedílným prvkem při vzniku a utváření Zöbingského panství a rodových držav na Novobystřicku koncem 12. století.

Základním prvkem při vzniku a fungování Zöbingského dominia se stalo tzv. fojtské právo, které zahrnovalo jak světskou správu, tak ochranu církevního vlastnictví na nově osídleném a kolonizovaném území. V tomto smyslu se stali Zöbingové správci a ochránci majetků Johanitů z Mailbergu a k roku 1188 obdrželi z Pasova patronátní právo k bystřickému kostelu a z fojtského práva jim přináležely i příslušné důchody. Správa majetků a ochrana církevního jmění samozřejmě vyžadovala v místě samém nové správní a vojenské centrum, jímž se posléze stal hrad Pomezí.

Oblast pomezního hvozdu byla ve středověku zájmovým územím jak českých panovníků, tak jejich sousedů – rakouských vévodů. V 70. letech 12. století se spory o nároky na tuto oblast vyhrotily a vedly k několika ozbrojeným konfliktům mezi českým knížetem Soběslavem II. a rakouským vévodou Jindřichem II., takže nakonec musel pro narovnání sporů svou autoritou zasáhnout císař Fridrich Barbarosa. Na sněmu v Chebu vydal v roce 1179 listinu, vymezující novou hranici mezi Čechy a Rakousy a oddělující oblast severního Vitorazska od Čech ve prospěch vévodství Rakouského. Hranice byla vymezena od hory nazývané Altus, ztotožňované s horou Vysoká (1033 m n.m.) v Novohradských horách, přes soutok Lužnice a Skřemelice (Braunaubach) v Gmündu a dále přes místo zvané Segor, které historik Oesterreicher ztotožňuje se vsí Krabonoš u Nové Vsi nad Lužnicí. Odtud vedla přímo („recta linea“) k pramenům potoka Hostice („Gestize“). Tuto část hranice je nutno chápat v ideální podobě zhruba podél toku Koštěnického potoka – Hostice. Dále je zmiňováno místo zvané v listině Urgrueb. Toto místo ztotožňují někteří historici (Domečka) s údolím Wolfsloch neboli Vlčí jámy mezi Rožnovem a Novým Světem, jiní (Schulz, Jirásko) hledají toto místo na vrcholu Vysoký Kámen (Markstein) severně od Kaprounu. Odtud hranice směřovala k Trojmezí – společnému bodu Čech, Moravy a Rakouska a pravděpodobně procházela údolím mezi starším Pomezím a dnešním hradem Landštejnem (Landstein = zemský kámen, tedy mezník, vymezující zemskou hranici), ale např. Domečka a Schulz kladou tuto část hranice o něco východněji zhruba po hřebenu Studnice (722 m n.m.), Uhliště (702 m n.m.) a Čihadla (700 m n.m.), tedy mimo „zemskou bránu“ mezi Pomezím a Landštejnem. Z rozložení osad, založených kolem přelomu 12. a 13. století, by bylo možné usuzovat, že hranice na Novobystřicku ve skutečnosti mohla vést jižněji, zhruba v linii Hradiště – Blato – Landštejn. Prostor mezi Pomezím a Landštejnem by pak byl skutečnou „zemskou bránou“ na této hranici.

Obr: možnosti lokalizace hranice Fridriha Barbarosy podle různých zdrojů

Pokusy o přesnou lokalizaci Barbarosovy hranice z konce 12. století samozřejmě narážejí na řadu limitů, daných jednak dávno změněným místopisem a místními názvy, jednak tehdejšími zeměpisnými a přírodními podmínkami a soudobými možnostmi jejich interpretace. O některých místech, jmenovaných v listině, patrně nemůže být pochyb (soutok Lužnice a Skřemlice), jiné ale umožňují různý výklad, jak ostatně prokazují dosud zpracované a publikované historické rozbory. Už samotný pojem „linea recta“ neboli „přímou čarou“ můžeme v podmínkách 12. století chápat jen v jakési velmi přibližné podobě – v době, kdy neexistovaly žádné mapy, na nichž by bylo možno přímou linii vytyčit, se přímka v členitém reliéfu krajiny, pokryté hlubokými lesy pohraničního hvozdu, dala určit jen velice nepřesně. Podobným problémem mohlo být přesnější povědomí o detailním vodopisu oblasti a výklad pojmu „ad ortum Gostice fluminis“ tedy „k pramenům řeky Hostice“ – ještě v mapě tzv. Müllerova mapování z roku 1720 je např. zakreslen tok Koštěnického potoka – Hostice od Lhoty a Sedla zcela mimo Novomlýnský a Staňkovský rybník přímo kamsi mezi Libořezy a Mirochov.

Obr: chybný zákres toku Hostice v mapě Müllerova mapování z roku 1720

Původní mocenské centrum bylo tedy situováno v lokalitě Pomezí (Markl), kde se dochoval původně románský kostel sv. Jana Křtitele a kde se také nacházelo někdejší opevněné hradiště. Pomezí totiž zpočátku nebylo jen podhradím hradu Landštejna, ale na zdejší ostrožně bylo ještě před jeho výstavbou založeno samostatné opevněné místo s kamennou hradbou a románským kostelem uvnitř. Výzkumem byly prokázány dokonce starší dřevěné stavby a pohřebiště, na východní straně bylo opevnění zakončeno obrannou věží, na níž navazovala trojdílná palácová budova, podle množství rozvaleného zdiva dokonce pravděpodobně patrová.

Obr: situace archeologických nálezů na Pomezí - Marklu (podle J. Dibaly a J. Mládkové)

Má se tedy za to, že původní opevněné místo nebylo pouhým předchůdcem pozdějšího hradu, ale že se mohlo jednat o jakousi jeho protiváhu v majetkově rozděleném území. Svědčila by o tom listina z roku 1231, kde je uváděn jakýsi Hartlieb z Landštejna jako svědek majetkové dohody, kterou potvrzuje donaci příjmů z dolnorakouské obce Harrasu Johanitům paní Juta z Mindbach-Senftbergu. V té době Pomezí prokazatelně patřilo Zöbingům a uvedení pána z Landštejna jako svědka by mohlo napovídat paralelní existenci obou hradů. Dalším podpůrnou indicií je zápis v listině popisující odkaz Kunhuty z Hirschbergu z roku 1249, kde je uveden ve výčtu majetku „Landstein in Austria“ – tedy zjevné odlišení od dnešního Landštejna na protějším návrší, který příslušel k Čechám.

Obr: kostel sv. Jana Křtitele na Pomezí a Landštejn (foto Petr Fabian)

Výlučné postavení Zöbingů se asi příliš nezměnilo ani po vymření rodu z Raabsu po smrti hraběte Konráda II (1191-92) a podle zápisů pasovského urbáře zůstal Landštejn, Bystřice a další majetky v držení Zöbingů až do roku 1232, kdy rod Wichardem II. vymřel. Část majetku hrabat z Raabsu přešla dědictvím a sňatkem dcery Konráda II. Anežky s hrabětem Gebhardem na rod z Hirschbergu – jednalo se především o západní část hrabství v oblasti Litschau a Heidenreichsteinu, kde Hirschbergové pokračovali v kolonizaci krajiny.

Po smrti hraběte Gebharda (kolem 1237) přešel majetek Hirschbergů pod lenní držbu hraběte Jindřicha II. z  Kuenringu – bohatého a mocného rakouského rodu konce 12. a první poloviny 13. století. Další část majetku přešla svatbou dědičky Zöbingského majetku Margarety v roce 1232 na rod hraběte Karla z Gutratu – ministeriála Salzburského. Část majetku, zahrnující původní Zöbingské centrum Weikertschlag a Landštejn (rakouský) spolu s dalšími majetky – Raabsem a Heidenreichsteinem, odkázala v roce 1249 dcera hraběte Gebharda z Hirschbergu Kunhuta jako své dědictví po otci biskupství v bavorském Friesingu. Tato závěť ale patrně nikdy nebyla realizována, neboť odkázané majetky se v držení Friesingského biskupství vůbec neobjevují.

V období kolem poloviny 13. století vstupuje na scénu jihočeských mocenských a vlastnických poměrů rod Vítkovců, pojmenovaný podle svého zakladatele Vítka z Prčice (†1194) – významného člena okruhu družiny vládnoucího rodu Přemyslovců. Rod získal ve službách přemyslovských vládců majetky nejen v jižních Čechách, ale i v rakouských zemích, zejména v hornorakouském  Mühlviertlu. Vítkovi synové – včetně levobočka Sezemy – založili po jeho smrti pět samostatných větví rodu – pánů z Hradce, z Krumlova, z Rožmberka, z Landštejna a Třeboně a pánů ze Stráže a Ústí – všechny větve rodu vymřely nejpozději počátkem 17. století.

Král Přemysl Otakar II udělil za jeho postoje a pomoc při vojenských výbojích v roce 1260 Vokovi z Rožmberka v léno hrabství Rakouské, jehož součástí byl i Ličov a Heidenreichstein. Ve druhé polovině 13. století získal část bývalého majetku pánu z Hirschbergu – Weikertschlag spolu s Waldkirchenem pan Oldřich z Hradce. Gebhard z Hirschenschlagu ale ještě před Přemyslovou porážkou na Moravském Poli (1278) uplatnil nároky na své původní majetky Ličov a Heidenreichstein a poté, co Jindřich z Rožmberka na držbu Rakouského hrabství rezignoval, byly mu skutečně vráceny a byly postoupeny v léno Kuenringům. Ve druhé polovině 13. století se tak původní hrabství Rakouské rozpadlo v podstatě na dvě části – léna Vítkovců a Kuenringů.

K roku 1259 náležel Landštejn a pravděpodobně i Bystřice panu Oldřichovi z Landštejna (jehož rodokmen není z dochovaných dokumentů zcela jasný) – patrně příslušníkovi třeboňské větve Vítkovců a prvnímu členovi rodu, používajícímu predikát „z Landštejna“. Vítkovci zde pravděpodobně nejprve zastávali roli kastelánů nebo správců panství, teprve po vymření Zöbingů a opuštění původního hradiště na Pomezí získali Landštejn do vlastnictví. Třeboňskou větev Vítkovců založil v polovině 13. století zakoupením Třeboně (Wittingau – volně přeloženo „Vítkův luh“) Vítek z Klokot – jeden ze synů a dědiců Vítka z Prčice. Bystřické panství se tak na dlouhou dobu dostalo do vlastnictví třeboňsko – landštejnské větve rodu.

V rodokmenu Vítkovců potom přecházelo panství postupně na jeho jednotlivé členy – nejen přímé potomky, ale i vzdálenější příbuzné členy rodu. Po roce 1300 získává Landštejn Vítek, syn Ojíře z Lomnice, a od poloviny 14. století je celé Landštejnské panství v majetku Viléma z Landštejna, Vítkova syna. Ten k roku 1341 přijímá Bystřici a Landštejn od krále Jana Lucemburského jako léno, což spolu se všemi výsadami potvrzuje i Karel IV. roku 1348. Na majetku měli podíl synové Viléma z Landštejna Ojíř a Vítek a po jeho smrti po roce 1356 dokonce všichni bratři – Jan, Vilém, Ojíř, Litold, Vítek a Petr společně. Někdy v letech 1358-59 ale došlo k rozdělení majetku, Vítek z Landštejna obdržel Nové Hrady, o Landštejn se podělili bratři Litold a Ojíř. Tak došlo k rozdělení majetku do dvou samostatných panství – na panství Bystřické, které obdržel Ojíř z Landštejna na západě, a panství Landštejnské na východě oblasti, které připadlo jeho bratrovi Litoldovi.

Bystřické panství sousedilo na severu s majetky pánů z Hradce, o čemž svědčí smlouva sepsaná s Heřmanem z Hradce v roce 1359, vymezující hranice panství na Koštěnickém potoce (Hostici). Do těchto dob také spadá kolonizace pozemků v Peršláku – Novém Vojířově, stejně jako stavba nového panského sídla pánů z Landštejna v Bystřici, i když nelze s jistotou určit, jestli bystřický hrad stál již před rokem 1356, kdy jsou zde doloženi bratři Ojíř a Vítek z Landštejna, nebo později už ve výlučném vlastnictví pana Ojíře – první listinná zmínka o hradu pochází totiž až z roku 1381.

V tomto roce se dostala Bystřice spolu s Landštejnem do vlastnictví rodu Krajířů z Krajku směnou s králem Václavem IV. Rod Krajířů z Krajku pocházel původně z Kraňska na pomezí dnešního Slovinska a Korutan, odkud koncem 14. století přišel do Čech Konrád Krajíř z Krajku jako dvořan krále Václava IV. Obě rozdělené části Vítkovské držby byly za panování Konráda I. Krajíře z Krajku opět nekrátko spojeny, posléze ale obdržel jeho syn Jiří Bystřici a Konrád II. Landštejn, který poté zdědil jeho syn Wolfgang. K Bystřickému panství patřily k roku 1487 obce Albeř, Artolec, Hradiště, Kunějov, Lhota, Mnich, Peršlák (Nový Vojířov), Vyšpachy (Bílá) a Žišpachy (Blato), pod panství Landštejnské pak spadaly obce Arnolec, Dětříš, Dobrohoř, Dobrotín, Kebharec, Košlák, Košťálkov, Kuní, Návary, Peršláček (Podlesí), Pernárec, Staré Město, Rajchéřov, Veclov a Vitínov (Vitíněves).

Kromě rodu Krajířů z Krajku se zde v době kolem přelomu 14. a 15. století objevují dílčí držby majetků johanitů a dalších méně významných pozemkových vlastníků, vesměs z řad nižších feudálů, jejichž význam byl ale v době před husitskými nepokoji marginální.