OBDOBÍ RANÉHO STŘEDOVĚKU

V průběhu 7. a počátkem 8. století přicházejí do jižních Čech první Slované. Jejich migrační trasy sledovaly nejprve hlavní říční toky proti jejich proudu. Jako první bylo osídleno Táborsko a Písecko, teprve později proniklo osídlení postupně do jižnějších oblastí na Jindřichohradecko, Třeboňsko a Novobystřicko. O historii osídlení a poměrech v této oblasti z doby před první středověkou kolonizací ve 12. století se nedochovaly prakticky žádné zprávy, ačkoliv doložené osídlení zde bylo nesporně již v 9. a 10. století. Svědčí o tom výskyt mohylových pohřebišť z období raného středověku, kterých se v širším okolí nachází několik – např. Stráž nad Nežárkou, Horní Pole, Drunče, Dolní Lhota, Sedlo, Horní Pěna nebo Deštná.

V nejbližším okolí Peršláku - Nového Vojířova jsou to lokality Dolní Lhota I, jižně od cesty od Dolního pstruhového rybníka na Staňkov, a lokalita Sedlo I, severovýchodně od Dolního pstruhového rybníka při cestě na Sedlo. Jedná se o skupiny raně středověkých slovanských mohyl o průměru zpravidla od 4 do 8 m, výjimečně až do 15 m, a výškou do 1,5 – 2 m, u některých je stále patrný obvodový příkop. Pod vrstvou násypu hlinitého pláště je obvykle kamenné jádro, uvnitř byly při prováděných průzkumech nalezeny přepálené kůstky, patrně pozůstatky žárového pohřbu.

Obr: slovanské mohyly v lokalitě Sedlo

Obr: jedna z mohyl v lokaliě Dolní Lhota

Bohužel se nepodařilo nalézt žádné předměty hrobové výbavy, které by mohly upřesnit datování mohyl, ale je nanejvýš pravděpodobné, že souvisejí s raným slovanským osídlením oblasti z 10. až 11. století. Je možné, že osídlení mohlo souviset se starou dálkovou trasou z oblasti Pražska do Podunají – jednou z několika větví tzv. Vitorazské stezky resp. její východní větve nazývané také stezka Gmündská. Ta vedla od Táborska směrem na Jindřichův Hradec, kde je doloženo pohraniční slovanské hradiště z 9. až 10. století, a dále na jih směrem na Vitoraz (Weitra) a Gmünd. Jedna z větví staré dálkové cesty, zvaná někdy též Rakouská stezka, procházela pravděpodobně přes Stráž nad Nežárkou, Novou Bystřici, Staré Město a Slavonice a je velmi pravděpodobné, že procházela podél Pstruhového potoka přes Novomlýnský rybník.

Trasy nejstarších cest se v průběhu doby lokálně měnily podle aktuálních místních podmínek a průchodnosti terénu, vyhýbaly se bažinatým a zamokřeným těžko průchodným polohám a hlubokým obtížně průchodným lesům, ve kterých tehdy nikdo nehospodařil, a udržování cest ve schůdném stavu bylo velmi obtížné. Na druhou stranu lze konstatovat, že hlavní směry a spojnice mají v krajině určitou stálost a pokud se radikálně nezměnily jejich cíle a smysl nebo vnější podmínky, zůstávaly po dlouhou dobu v podstatě ve stejné poloze nebo směru. Proto lze do určité míry odhadovat možné trasy starých cest i z cestní sítě novější, zachycené v prvních mapových dílech.

Konstrukce cest procházela během doby určitým vývojem, od původních prastarých stezek vychozených v terénu především v trasách migrace velkých zvířat (mamuti), přes cesty ve volném terénu, vyježděných povozy nebo jezdci na koních, kupeckými karavanami, či vyšlapaných různými poutníky až po novodobé komunikace. Cesty byly zejména v náročnějších partiích všelijak zpevňovány a vylepšovány, některé starší úpravy můžeme v terénu najít dodnes. Znaky staré cesty s charakteristickým „štětováním“ můžeme sledovat např. na úseku mezi rozcestím zelené turistické značky a bývalé „signálky“ (cca 400 m od Novoveského rybníka po zelené značce) a asfaltovou silničkou od Dolního pstruhového rybníka směrem na Staňkov. Takzvané „štětování“ spočívalo v kladení neopracovaných plochých kamenů do štěrkového lože nasvislo kolmo na trasu cesty se spárami „utaženými“ zasypáváním štěrkohlinitou frakcí. Tento úsek cesty navazuje od Novoveského rybníka na stezku od můstku u jezu Koštěnického potoka (zeleně značená), podél níž nalevo je dosud dobře patrný vyježděný úvoz původní cesty.

Obr: stará štětovaná cesta severně od Novomlýnského rybníka

Lokalizace vlastního sídla, ke kterému náležela tato mohylová pohřebiště, je ovšem v dnešním terénu velmi obtížná. Jednalo se totiž pravděpodobně pouze o jednoduché dřevěné stavby částečně zapuštěné do terénu s roubenými nebo vyplétanými stěnami vymazávanými hlínou, tzv. „polozemnice“, charakteristické pro rané slovanské vesnice. Raně slovanské vsi byly zpravidla poměrně malé, čítaly pouze několik rodin a stavení a mohlo zde žít najednou maximálně kolem 30 – 40 obyvatel. Nalézt jejich stopy po tisíci letech v dnešním vesměs zalesněném terénu je prakticky nemožné, pokud tomu nepomůže nějaký náhodný nález – zatím se tak nestalo.

Za pravděpodobnou lze dedukovat oblast mezi oběma lokalitami mohylníků – je totiž nepravděpodobné, že by jednotlivé skupiny mohyl souvisely se dvěma současnými samostatnými lokalitami, větší hustota raně středověkého osídlení v této krajině nepřipadá v úvahu (vzdálenost mezi oběma lokalitami je vzdušnou čarou přibližně 1200 m). Důležitým prvkem a podmínkou existence tehdejšího osídlení byl zdroj vody – jak pro vlastní potřebu obyvatel, tak pro napájení hospodářských zvířat. V tomto případě by se tedy mohlo jednat o Pstruhový potok, který protéká oblastí od severozápadu k jihovýchodu mírným údolním terénem (poměrně příhodným pro hospodaření) a na kterém díky malému povodí (potok pramení v kopcích západně od Sedla ve vzdálenosti cca 2,5 km) patrně nedocházelo k větším záplavám a rozbahnění okolního terénu. Někteří autoři (např. Ludvík Domečka) spekulují o možné spojitosti mohyl s lokalitou dnešní Lesovny v DubovIci v Markytském polesí, kde údajně mohla být raně středověká osada strážců nedaleké Rakouské stezky se strážištěm Bublavá skála a Homolka. Stará stezka, procházející pomezním hvozdem, nesporně vyžadovala jak ostrahu, tak pravidelnou údržbu a „prvosledovou“ ochranu před nezvanými vetřelci (tzv. „přeseky“ v úzkých lesních partiích) – tyto funkce jistě musela plnit sídelní lokalita ležící v těsné souvislosti s trasou stezky se specifickým posláním, vážícím se přímo ke knížecí moci raného přemyslovského státu a požívající za tyto služby specifických výhod nebo úlev.

Obr: lesovna v Dubovici - bývalý kostel sv. Markéty - dnes hospodářký objekt

Pozemky pro zemědělskou činnost, bez které se obživa středověké vesnice neobešla, se získávaly zpravidla „žďářením“ tj. vypalováním lesního porostu, čímž se půda zároveň pohnojila. Půda se však poměrně brzy vyčerpala a bylo proto nutné tutéž operaci opakovat. Nedá se proto vyloučit, že konkrétní místo sídliště se mohlo v rámci širší lokality postupně stěhovat – buď za lepší polohou a nevyčerpanou půdou, nebo v důsledku požárů či jiných katastrof. Tehdejší dřevěné stavby měly jistě omezenou životnost a mnohdy mohlo být výhodnější obnovit je v nové poloze. Vypalování pohraničního hvozdu byla ale na druhou stranu ze strany zeměpanské správy omezováno nebo zakazováno, neboť právě obtížná prostupnost zalesněných pohraničních partií byla jedním z nejlepších obranných prvků oblasti České kotliny, obklopené ze všech stran pásem hor a hlubokých lesů.

Kromě zmíněných dvou lokalit mohylníků, uváděných i v odborné literatuře, můžeme sledovat podobné objekty také podél dnešní asfaltové silnice od Dolního pstruhového rybníka směrem na západ. Nasypané objekty připomínající rozměry a tvarem mohyly jsou v převaze při jižní straně cesty, jen pár „kopečků“ je na straně severní. Řada začíná na návrší asi 150 m od konce hráze rybníka a pokračuje podél cesty v délce cca 1 km, další méně početná skupina podobných objektů je za místem pod sjezdem z kopečka v úseku s modrou značkou až přibližně k přístřešku u cesty od Černého kříže.

Obr: mohylový objekt u silničky od Dolního pstruhového rybníka na  Staňkov