BOHUSLAV BALBÍN A JINDŘICHOHRADECKO

Jindřichův Hradec a jeho okolí se v minulosti stalo působištěm celé řady historických badatelů, archivářů i jinak vzdělaných osob, které tomuto překrásnému a zajímavému kraji věnovali velký kus svého života a pracovního úsilí. Jedním z nich byl také český jesuita Bohuslav Balbín.

Bohuslav Balbín z Vorličné se narodil 3. 12. 1621 v Hradci Králové jako potomek původně rytířského rodu Balbínů z Vorličné (původně se nazývali Škvornicové), ale tehdy již jen v měšťanské rodině. Uvádí se, že při křtu ho držel v rukou sám Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, tehdejší významný generál a pozdější hlavní velitel císařského vojska v třicetileté válce. Po smrti otce Lukáše Škvornice byl vychováván v Častolovicích. V dětství údajně býval často nemocný a jeho matka ho ve starosti o jeho zdraví a život zaslíbila staroboleslavské Bohorodičce. Nakonec však přežil všech šest svých starších sourozenců. Již v dětství se zajímal o četbu a historii, v sedmi letech měl údajně prostudovánu Hájkovu „Kroniku českou“. Vyrůstal v tehdejší začínající pobělohorské době, provázené rekatolizací společnosti a navštěvoval jezuitskou školu – není tedy divu, že se již v 15 letech stal členem řádu Tovaryšstva Ježíšova a jeho brněnské koleje. Řeholní slib složil v roce 1638 a již rok poté jako osmnáctiletý začal studovat filosofii v pražském Klementinu. Jako bakalář vyučoval na gymnáziu sv. Klimenta, přitom pokračoval ve studiu teologie. V roce 1648 na samém konci 30.leté války se osobně zúčastnil obrany Prahy před Švédy jako člen akademického praporu a údajně též hájil Karlův most, přičemž byl vážně zraněn.

V roce 1650 opustily poslední švédské oddíly Čechy – v tomtéž roce byl Balbín vysvěcen na kněze a získal titul mistra svobodných umění. Po ukončení studií působil jako misionář na Rychnovsku a Žambersku. Poté se věnoval především pedagogické dráze, vyučoval v Kladsku, Praze, Jindřichově Hradci, Brně, Českém Krumlově a Jičíně. V roce 1661 byl zbaven oprávnění pracovat s mládeží – patrně na základě obvinění ze sexuálních prohřešků s jeho žáky - tradiční historikové to ovšem přičítají následku nepřátelského postoje jeho nadřízených k Balbínově vlastenectví. Důvody mohly být patrně obojí…

V období počínající „doby temna“ byl Balbín jeden z těch, kteří si uvědomovali nebezpečí nastupující germanizace českého prostředí a snažili se proti tomu bojovat. Sbíral staré české rukopisy a knihy a zachraňoval je před zničením. V roce 1645 tak objevil a zachránil z rožmberského archivu jedno z nejstarších děl českého písemnictví – Kristiánovu legendu „Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily“. Za toto své působení byl různě ostrakizován, musel opustit Prahu a bylo mu vytýkáno slabošství a přílišná vstřícnost k zájmům tehdejší staré české šlechty.

Ve svém díle se věnoval českým dějinám – jeho hlavním dílem na tomto poli jsou „Rozmanitosti z historie království Českého“, na příkaz jezuitského řádu sepsal „Výtah z dějin českých“, který ovšem mohl vyjít až po dlouholetých tahanicích s cenzurou a jeho obsahem se osobně zabýval dokonce generál řádu v Římě i sám císař Leopold I.

Balbín rovněž propagoval a obhajoval český jazyk, anonymně vydal „Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláštěpak českého“, která se stala jedním z pramenů pozdějšího českého obrození. Kromě českých dějin se věnoval i dílům ne téma dějin církevních, zasloužil se mimo jiné o popularizaci Jana Nepomuckého.

Bohuslav Balbín usilovně pracoval až do své smrti, v roce 1687 byl stižen mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a byl schopen psát jen levou rukou. Zemřel 29. 11. 1688 a je pochován v kryptě jezuitského kostela Nejsvětějšího Salvátora v pražském Klementinu.

Balbínovi životopisci se zcela neshodují na tom, kdy přesně v Hradci působil – S. Wydra a W. Bobek se sice o jeho působení zde zmiňují, ale neuvádějí přesnější datum. Konkrétnější je Antonín Rejzek, který vyvozuje, že po působení v letech 1655 – 6 v Brně byl poslán do Jindřichova Hradce, kde pobyl čtyři roky. Nejstarší hradecký historiograf Štěpán Claudius uvádí, že zde Balbín působil v 70. letech XVII. století.

Větší jasno do tohoto problému vnáší „seznam žáků hradecké koleje“ uložený v zámeckém archivu, který potvrzuje, že Balbín přišel do Hradce na příkaz řádového generála Goschwina Nickela v roce 1655. V Jindřichově Hradci potom Balbín pobýval až do roku 1661 a vyučoval na zdejším jezuitském gymnáziu rétoriku, kromě toho učil i „repetenty“ a stal se prefektem školy a rádcem latinské kongregace. Mezi jeho žáky byla řada šlechtických synků, např. František Leopold a Jan Jiří Slavatové, Karel Příchovský nebo Jan Voračický z Paběnic, ale také 11 Poláků, kteří do Čech v roce 1656 uprchli před švédskou invazí a od nichž se naučil plynně polsky.

Balbín se družinou svých žáků intenzivně věnoval i „mimoškolní“ činnosti, jako byly časté „misie“ – dnes bychom řekli výlety - po okolí, účastnili se různých poutí nebo divadelních představení a Balbín zastával i úkol rádce Mariánské družiny. S trochou nadsázky bychom tedy Balbína mohli považovat za jakýsi předobraz mnohem pozdějších skautských vedoucích. Podle dobových svědectvím měl také smysl pro rozličné kratochvíle a zábavy (bylo mu tehdy pouze 35 let), choval např. kuny „nad něž nebylo zvířete chytřejšího a veselejšího“, popisuje také jakési kohoutí zápasy konané v koleji. V Hradci patřil k jeho zábavě ve volných chvílích lov raků, rád chodil na hony, chytat ryby nebo lovit ptáky – dokonce prý společně s arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem Harrachem, kdysi rovněž žákem hradecké jezuitské koleje.

Lov raků zajímavě popisuje ve svém díle „Miscellanea historica regni Biohemiae“ („Populární historie království Českého“): „Dosti pěkný je lov raků na zabitou žábu na kůl ve vodě zabodnutý, raci připlouvají a sami lezou do sítě – neméně je zábavné sbírati raky jako květiny nebo drahé kameny na loukách. Když jsem takový lov raků v rybnících prvně viděl v Jindřichově Hradci, nemalou rozkoš jsem pocítil: v létě a na podzim, za teplého soumraku večerního z rybníků vylézají raci na louky na pastvu a to když zpozorují rybáři, rozprostřou sítě ve směru k rybníku. Raci postihnuvše hluk co nejrychleji se snaží uchýliti se do svého domácího rybníku, avšak dříve než se dostanou domů, jsou na suchu chyceni a sesbíráni a téměř žádný neunikne, neboť i ti z nich, kteří jsou nejrychlejší a utíkají do rybníka, zapletou se do sítí. V týchž rybnících na Jindřichohradecku je z raků veliký zisk, takže ze sítí jako ryby z vody jsou vytahováni, určitý počet z nich se vyjme a ostatní jsou vráceni do rybníka pro budoucí potřebu vlastníkovu. Ale rybniční raci (což třeba dodati) daleko chutí ustupují před říčními. Pro tuto blízkost rybníků u Jindřichova Hradce jsou určovány některé malé rybníky pro mřenky, menší to druh ryb a za velmi levnou cenu se prodávají, obvykle za dva až tři krejcary šest.“ Je vidět, že tehdejší stav životního prostředí a osádku rybníků nelze s tím dnešním vůbec srovnávat.

Velkou Balbínovou vášní byly exkurze a vycházky – jak on sám uvádí „misie“ – které podnikal ve všech volných chvílích v širokém okolí Hradce. Navštívil např. hrad Choustník, Soběslav, Žirovnici, Deštnou, Stráž nad Nežárkou, Třeboň nebo Černovice. Nás bude zajímat, že jeho oblíbeným cílem byla také Nová Bystřice, Landštejn, Klášter nebo Mnich, ale mezi cíli svých „misií“ zmiňuje i Vojířov. Jak uvádí hradecký archivář a historik František Teplý „našel tu jezerní flóru, nádherné lesy a mnoho pozoruhodného v nich, jako stopy slovanské baby u Hradiště (Burgstallu), kolem rozkošně položené rybníky a jedinečná zákoutí, např. pod Nadějovem v Dubovici zadní“ (pozn. Nadějov je vrch 512 m. n. m. v lesích severně od Staňkovského rybníka).

Výlety zpravidla pořádal společně se svými žáky, kromě poznávání krajiny a místních pamětihodností sbírali různé přírodniny, květiny, nerosty – zmiňuje se i o nálezech polodrahokamů.  O všem dokázal poutavě vyprávět a uvádět do místních i historických souvislostí. Ve svých žácích tak „rozněcoval city lásky, aby ochotně přinášeli každou oběť pro vlast, aby se ji neodcizovali a vždy věrně jí soužili“. V dobách, kdy byla všeobecně upřednostňována němčina a národ Čechů se tomuto germanizačnímu trendu začínal pozvolna přizpůsobovat, vychovával syny českých šlechticů i sedláků či měšťanů k úctě a poznání jejich českých kořenů a historie – mnohým skutečně otevřel oči. Z Hradce pořádal občas i delší cesty – např. pouť na Svatou Horu (u Příbrami), navštívil Český Krumlov, několikrát pobýval v Třeboni u svého přítele zámeckého hejtmana Jana z Eckersdorfu.

Balbín se zajímal také o různé místní pověsti a strašidelné historky a řadu z nich také zaznamenal, do pátrání po různých záhadách dokázal dokonce zapojit samotnou vrchnost Ferdinanda Slavatu, který mu umožnil pátrat po indiciích v zámeckých archivech. Při té příležitosti se zasadil o uspořádání tehdejšího slavatovského archivu a o záchranu řady cenných písemností. Tato mravenčí práce bohužel neměla trvalé hodnoty, neboť po jeho odchodu z Hradce byla „sbírka takovou pílí spořádaná opět rozházena a v nepořádek uvedena“. Balbín na hradeckém zámku rovněž uspořádal a popsal sbírku obrazů českých panovníků, která bohužel vzala za své při požáru zámku v roce 1773.

Ve svém díle Balbín několikrát zmiňuje Novobystřický zámek, který byl v době jeho působení v Hradci nově přestavěn po požáru v roce 1651 Adamem Pavlem Slavatou z Chlumu. Za jeho synovce Jana Jiřího Jáchyma Slavaty byl zámek v takovém stavu, že by jím podle Balbína „nemohl opovrhovat ani kníže a spatřit ho by považoval za štěstí“. Balbín u té příležitosti zmiňuje ve svých spisech k roku 1681 též historické zámecké obrazy „Dobývání Prahy“ a „Bitva na Bílé hoře“. O tom, jak silný byl za jeho pobytu v Hradci vztah k rodu Slavatů svědčí oslavný verš z epigramu v díle „Examen Mellisaeum“: …“Sunt Slavatae gentis Gloria magna suae“… neboli …“slávou národa jest Slavatův slovutný rod“.

Jak již bylo řečeno, jeho největší láskou a předmětem obdivu byla především překrásná, malebná a mnohotvárná krajina a příroda Jindřichohradecka, o které napsal, že je to „verus paradisus Bohemiae“ neboli „skutečný ráj Čech“ – a měl nesporně pravdu.