POČÁTKY RYBNÍKÁŘSTVÍ V JIŽNÍCH ČECHÁCH

Historie rybníkářství v Českých zemích bezesporu spadá hluboko do středověku. První rybníky byly tzv. „stavy“, což byly v podstatě krátké sypané hráze, budované na vhodných místech menších vodních toků. Vytvářely zde vodní nádrže a zpravidla sloužily zároveň jako přechod přes potok. Vznik prvních vodních nádrží lze spojovat také s potřebou dostatečných zdrojů vody při důlní činnosti a jako energetický zdroj vodních mlýnů a hamrů.

Teprve později se přidal význam pro umělý chov ryb, provozovaný zprvu hlavně kláštery. První zmínky o zakládání rybníků a hospodaření na nich se objevují v 11. a 12. století. Ryby a zejména kapři byli totiž oblíbeným postním jídlem a jejich spotřeba rychle stoupala. Kapr – původně dunajská ryba – se ukázal být vhodným druhem ryby pro umělý chov v rybnících. Ve středověku byl považován za nejchutnější rybu a postupně byl upřednostňován proti tradičním lososům a pstruhům.

Současně s rozšiřováním chovu a spotřeby kaprů se rozvíjelo i soustavné rybniční hospodářství, neboť dovoz ryb byl drahý a domácí chov se postupně stával významným oborem. Ve 13. století už byly rybníky běžným vybavením a příslušenstvím jednotlivých panství, ale k opravdu významnému rozvoji rybníkářství došlo kolem poloviny 14. století. Přispěly k tomu i zkušenosti ze zahraničí – tažení českého krále Jana Lucemburského do Francie se zúčastnili i páni z Hradce a viděli zde u nás dosud nepoužívané techniky kamenného tarasu hrází, konstrukce čapů a vazeb – šibenic, sloužících k manipulaci s hladinou rybníků. Tyto technické novinky potom logicky zaváděli na vlastních panstvích v Čechách.

Stejně jako v řadě dalších oblastí – můžeme vzpomenout třeba pěstování révy a vinařství – se stal podnětem pro rozvoj rybníkářství majestát císaře Karla IV. Z roku 1356, kde se praví „… aby království Naše Čechy mělo hojnost ryb a výparů, velí se stavům a městům pilně zřizovati rybníky i pro hojnost ryb i proto, aby se půda co možná zužitkovala…“.

Přání císaře Karla padlo v Čechách na úrodnou půdu. Kromě tradičních klášterů se rybníkářství začala intenzivněji věnovat na svých panstvích i šlechta. Zdokonalila se technika a znalosti stavby rybníků a tehdejší rybníkáři se pouštěli i do rozsáhlých a významných staveb, jak dokazují tehdy vzniklé rybníky Bošilecký (1355) Dvořiště (1367), Holná (později přestavěn Jakubem Krčínem) nebo Velký rybník u Doks - dnes Máchovo jezero (1366). Císař se mimo to zasloužil o obohacení českého chovu ryb dovozem dosud nepoužívané násady candáta a parmy z Francie.

Nejstarší zmínka o rybnících na Novobystřicku se týká Vojířovského rybníka (dnešní Novomlýnský u lesního hotelu Peršlák) na říčce Hostici „když se jede z Bystřice ku Třeboni“ – tedy na staré zemské stezce z Čech do Rakous – pocházející z roku 1359. Podle tzv. Rajhradského pergamenu tento rybník založil při cestě k Vitorazi zvané též Pehweg pan Ojíř z Landštejna. Mimo něj jsou zmiňovány další rybníky pod ním, a to Hostík, Holman, Panský a Kněžský neboli Pfafenteich, které ležely v místech dnešního Staňkovského rybníka, resp. rybník Hostík těsně nad ním v místech, kde se říká Na Hostejku a starý rybník připomíná cesta kolmo na vodoteč, kde bývala kdysi hráz rybníka, a zamokřená louka nad ní.

Stejně starý jako rybník Vojířov byl i původní rybník v místě dnešního Kačležského, připomínaný ve smlouvě mezi Ojířem z Landštejna a Heřmanem z Hradce z roku 1359, kde se praví „… dovolili jsme též s dobrou vůlí uvedeným našim milým přátelům Heřmanu a Oldřichovi i jejich budůcím, aby směli nade vsí Číměří na té vodě Hostici ku své potřebě rybník zahraditi…“. Asi 300 metrů pod dnešní hrází můžeme dnes nalézt zbytky hráze asi 4 m vysoké a 70 m dlouhé – patrně se jedná o hráz původního rybníka z citované smlouvy, ale mohlo by se jednat i o mladší hráz takzvaných „zájezků“, což bývaly pomocné nádrže – jakési sádky pod hlavní hrází velkých rybníků.

Ve 14. století ještě nevznikaly později typické soustavy rybníků, stavěly se hlavně jednotlivé samostatné rybníky, ve kterých se chovaly ryby netříděné, to znamená, že v jednom rybníce bylo najednou několik generací ryb. Do rybníka se nasadily mateční ryby, které se zde vytřely a kapři zde zůstali netřídění až do vyspění plůdku po dobu 5 – 6 let. Po této době se rybník slovil, velké tržní ryby se prodaly nebo snědly a zbytek se vrátil zpět k dalšímu chovu. Jednotlivé generace spolu s plevelnou rybou si zde konkurovaly v nárocích na potravu, život v rybníce byl ponechán v podstatě pouze přírodě a přirozenému výběru, což bylo samozřejmě příčinou malých přírůstků kapra a nejistého výsledku hospodaření – roční výnosy se pohybovaly pouze kolem 20 – 30 kg ryb z hektaru. Naši předkové to řešili nasazováním štik, které ale v tomto prostředí s množstvím plevelných ryb naopak prosperovaly, takže nebylo výjimkou, že dokonce převládly nad kapry, kteří byli stále považováni za hlavní tržní rybu.