• STRUČNÁ HISTORIE NĚKTERÝCH ZANIKLÝCH OBCÍ

Mnich (Münischlag)

Založení osady Mnich souvisí bezesporu s první vlnou Zöbingovské kolonizace v poslední čtvrtině 12. století – je to tedy jedna z nejstarších sídelních lokalit Novobystřicka. Kostel sv. Jana Křtitele se zde připomíná už k roku 1207 v privilegiu papeže Inocence III, potvrzujícího zdejší majetky mailberské johanitské komendy, která se na kolonizaci této doposud víceméně pusté krajiny aktivně podílela. Je možné, že pojmenování obce souvisí s prvními kolonisty, kterými mohli být právě johanitští mniši nebo poustevníci. Mohlo by tomu napovídat i zasvěcení mnišského kostela sv. Janu Křtiteli, který byl patronem Johanitského řádu. Lze také usuzovat, že první kolonisté sem přišli ještě o něco dříve – někdy kolem přelomu XII. a XIII. století. Na počátku XIII. století zde působila i fara a není zcela jasné, jak byly rozděleny kompetence mezi farou mnišskou a bystřickou, které zde existovaly paralelně – k faře v Mnichu podle dochovaných zpráv byly přifařeny některé vesnice v Rakousích, např. nedaleký Haugschlag. Osada Mnich utrpěla škody v souvislosti s Žižkovým tažením v roce 1420, poměrně brzy se ale patrně vzpamatovala. Podobně tomu bylo pravděpodobně za Třicetileté války, kdy krajem protáhly pluky císařské armády a poničily řadu zdejších obcí.

V půdorysu vesnice můžeme rozlišit dvě části – zatímco východní polovina, ležící nad levým břehem říčky Dračice má nepravidelné členění plužin, napovídající na starší založení – byl zde také na návrší nad říčkou situován románský kostelík – západní část na druhém břehu tvoří poměrně pravidelně vysazené statky s typickými záhumenicovými plužinami, napovídajícími na novější založení ve 14. – 15. století.

Mnich bývala poměrně velká vesnice – v roce 1910 se zde uvádí 66 domů a 471 německých obyvatel, v roce 1921 71 domů a 427 obyvatel a těsně před válkou v roce 1938 73 domů a 354 obyvatel. Byla tu německá osmitřídka a od roku 1929 i česká škola, hospoda, hasičárna a zmíněný kostel, starosta úřadoval z domova. Kromě zemědělců zde byla řada řemeslníků – hlavně kameníků, zedníků a tkalců. Po válce byla vesnice vysídlena – k odsunu došlo 28. května 1945 za podobných okolností jako všude v okolí – pod dohledem „partyzánů“ sbalit nejpotřebnější věci, shromáždit se na návsi, kde byli drženi pod puškami předáci obce a po prošacování zavazadel odchod do Rakouska. Po původních obyvatelích přicházeli noví osídlenci – ne však nadlouho. Vesnice byla vyklizena už na počátku 50. let, byl zbořen nejprve románský kostel a posléze celá vesnice. S obhospodařováním opuštěných polí pomáhalo v 50. letech JZD z Peršláku. Po Sametové revoluci zde bylo vybudováno golfové hřiště a původní obec dnes kromě hromad kamení a zbytků kamenných zídek připomíná jen skromný křížek při cestě z Bystřice u Mnišského rybníka.

 

Staré Hutě (Alt Hütten, Alte Glashütte, Althütten)

První zmínka o Starých Hutích je z roku 1381 a lze předpokládat, že vesnice poprvé zanikla ještě před zánikem sousedních vsí Rajchéřov a Romava někdy před 80. lety 15. století.  Staré Hutě byly obnoveny určitě až po roce 1723 – nenajdeme je ještě na tzv. Müllerově mapě Čech z této doby. Obyvatelstvo se pravděpodobně zabývalo hutnictvím a sklářstvím, okolní zalesněná krajina skýtala málo příležitostí k zemědělské obživě. Spíše než kompaktní „kolonizační“ půdorys, připomíná struktura zástavby rozptýlené sídlo s několika shluky usedlostí a polosamotami. Do vsi přináležely také usedlosti Hamry (Hammer Häuser) – patrně mlýn s hamrem na pohraniční říčce Skřemelici a Mähring v lesích východně od vsi. V roce 1840 je zde uváděno 102 obyvatel, v roce 1870 300 obyvatel a v roce 1910 uvádí sčítání 219 obyvatel (ze 100% německých) v 41 domech. Těsně před II. světovou válkou měla obec 153 obyvatel – všichni byli po válce vysídleni a celá vesnice v 50. letech zbořena.

 

Romava (Romau)

První zmínka je z roku 1487, vznikla pravděpodobně za Vítkovské kolonizace a v tomto období patřila ves k bystřickému panství. Koncem 80. let 15. století je ale spolu se sousedním Rajchéřovem uváděna již jako pustá, což patrně může souviset se špatnými podmínkami lokality pro zemědělství – obyvatelstvo se pravděpodobně živilo hlavně chovem ovcí a pro polní pěstování zde byly podmínky velmi bídné. Určitý význam pro obec měla stará cesta na rakouský Kautzen, Dobersberg a Raabs an der Thaya, na níž byla vybudována celnice a za první republiky zde byl jeden z hraničních přechodů do Rakouska. Romava se opět objevuje na Müllerově mapě z roku 1720, byla tedy asi někdy v průběhu této doby obnovena, objevuje se již v matričních zápisech z 2. poloviny 17. století. Pod Romavu spadala osada Mähringer Häuser v sousedství katastru Starých Hutí, kromě dnešního Romavského Starého a Mlýnského či Malého Romavského rybníka býval nad vsí ještě tzv. Velký Romavský rybník, který dnes připomíná pouze vyvýšená hráz po které je vedena silnička od Starých Hutí k bývalému hraničnímu přechodu. Jádro vesnice se rozkládalo na březích Malého Romavského rybníka podél cest na Staré Hutě a směrem na Reingers, bývala zde kaple Nalezení svatého Kříže, na jejímž místě bylo po Sametové revoluci zřízeno pietní vzpomínkové místo. Ve vsi byla také hospoda, obecní úřad, německá škola a hasičská zbrojnice, sloužící i okolním vesnicím. K roku 1840 zde je uváděno 344 obyvatel, roku 1870 397 obyvatel a 1890 celkem 431 obyvatel – převážně Němců. Těsně před válkou zde žilo 259 obyvatel – vesměs odsunutých. Většina domů byla zbořena v 50. letech, poté zde ještě poměrně dlouho stála osamělá budova bývalé celnice.

 

Rajchéřov (Reichers)

První zmínka je, stejně jako o Romavě, z roku 1487, kdy obě vsi přináležely k zámku v Nové Bystřici. Stejně tak je uváděna jako pustá již koncem 80. let tohoto století a příčiny zpustnutí budou asi také podobné. Obnovena byla patrně ve stejné době jako sousední Romava, figuruje jak v matričních záznamech první bystřické matriky z let 1656 – 86 a je zachycena na Müllerově mapě.

Vesnice tvořila širokou náves kolem severozápadního výběžku Romavského rybníka, několik samot se nacházelo také severně od dnešního rybníka Walden, zvaného též Stříbrný rybník, Kačer nebo v minulosti Brand Teich (usedlosti Franzel, Bey den zwei Menschern a Maringjakob, za níž byla ještě hájovna). V obci byla barokní kaple sv. Michala z roku 1714, k níž byla roku 1803 přistavěna věž – šlo o poměrně významnou architektonickou památku této trochu zapomenuté oblasti. Byla zde hospoda, německá škola a obecní úřad. Před osamostatnění Československa spadaly všechny tyto vesnice – ač v Čechách - pod poštovní úřad v nedalekém rakouském Reingers.

V roce 1840 měl Rajchéřov 346 obyvatel, o 30 let později 286 obyvatel a roku 1890 277 obyvatel. Podle sčítání z roku 1910 zde v 55 domech žilo 275 obyvatel – všichni Němci, těsně před válkou v roce 1939 se uvádí 241 obyvatel. Podobně jako u sousedních vsí se Rajchéřov po válce a odsunu nepodařilo dosídlit – asi díky odlehlé poloze a špatným podmínkám pro hospodaření a obživu – a vesnice byla v 50. letech zdemolována.

Po Sametové revoluci v 90. letech se zde objevil projekt vybudování rozsáhlého rekreačního rezortu v odlehlém civilizací nezasaženém prostředí, v rámci něhož se nizozemská investiční společnost za pomoci několika místních úředníků pokusila prosadit výstavbu rekreačního střediska pro 2000 návštěvníků. Po několikaletém boji ochranářských organizací nakonec MŽP tento projekt v roce 2008 definitivně zastavilo. Úsilí holandských investorů se poté soustředilo do okrajové lokality Nové Bystřice v místech bývalé osady Obora, kde vybudovalo rozsáhlou infrastrukturu pro cca 300 rekreačních objektů – z velkorysého projektu však byl realizován pouhý zlomek 31 domů a další investiční činnost zde zatím zamrzla.

 

Dětříš (Dietrichs, Didereichs)

První zmínka je snad z roku 1487 (některé zdroje uvádějí 1579), kdy spadala pod panství Landštejn. Pod tuto katastrální obec spadaly dříve i osady Kuní, Pernárec a Košlák. Roku 1890 zde žilo ve 23 domech 132 (německých) obyvatel, roku 1921 95 obyvatel (z toho 87 Němců), v roce 1938 102 Němců v 17 domech. Jednalo se o malou obec s několika statky a domky, soustředěnými kolem návsi s rybníčkem, uspořádání plužin má charakter klínových záhumenic a částečně traťových plužin. Na potoce Pstruhovci u silnice na Staré Město býval Ruppův mlýn zvaný též Hammermühle s pilou – byl zbořen v 80. letech. V obci bývala kaple svaté Anny. Vesnice byla vysídlena v době tzv. „divokého odsunu“ 28. 5. 1945 partyzánským oddílem s velitelem Tupým – vesnice pak fungovala jakž takž ještě do 50. let (s novými osídlenci), kdy byla spolu s okolními osadami zlikvidována.

 

Košlák (Kokschlag, Kockschlag)

První doložená zmínka o této osadě je z roku 1579 (některé zdroje uvádějí 1487) – nesla jméno Kosslak a je zde uváděn rybník. Jednalo se o drobnou shlukovou ves nedaleko potoka Pstruhovce – vesnici dnes připomínají pouze kamenná boží muka. Podle sčítání k roku 1910 zde v 8 domech žilo 37 německých obyvatel. Poválečný osud byl prakticky totožný, jako u sousedních obcí Dětříš, Pernárec a Kuní.

 

Košťálkov (Gottschallings)

První zmínka pochází z roku 1487, ke kterému je zapsána v urbáři Landštejnského panství, v tomto období nesla název Kosstialkow, německé jméno Gottschallings – „Boží sluha“ je doloženo až z 18. století. Jedná se o typický kolonizační půdorys s oboustranně obestavěnou vřetenovitou návsí kolem drobné vodoteče s malým návesním rybníčkem a záhumenicovými plužinami, uprostřed návsi stávala kaple sv. Anděla. U potoka Pstruhovce při cestě ze vsi východním směrem stával Hanflův mlýn, který byl v souvislosti se vznikem hraničního pásma v 50. letech 20. století zničen, částečně se dochoval náhon. V této části katastru býval také dvůr Gabrielhof (Gabrielka), který potkal podobný osud.

V roce 1910 zde podle sčítání žilo 325 německých obyvatel v 62 domech. Po válce přišel Košťálkov na řadu jako první z okolních obcí – již 12. května 1945 proběhla vysídlovací akce, které velel Franz Tupý ze Starého Města pod Landštejněm – přitom přišel jeden německý obyvatel o život a jeden byl těžce raněn. Po dosídlení začala vesnice znovu fungovat, ale už v 50. letech byla v souvislosti s budováním železné opony opět vysídlena a posléze srovnána se zemí.

 

Kuní (Kain)

Zmiňována poprvé v  k roku 1487, kdy byla spolu se vsí Dobrotín připojena k Bystřickému panství. Po roce 1588 spadala ves k panství Landštejnskému, kam byla připojena spolu s osadou Košlák. Později spadala spolu s Košlákem a Pernárcem pod katastrální obec Dětříš. Půdorysně se opět jednalo o typické kolonizační založení kolem protáhlé návsi s oboustrannou zástavbou a záhumenicovými plužinami. Ve vsi bývaly před válkou dokonce dvě hospody, obchod, obecní úřad a německá škola, která zde byla založena pravděpodobně až v roce 1939. K odsunu Němců došlo 30. 5. 1945 s podobným scénářem, jako u okolních vsí, podobný byl i poválečný osud, končí celkovou demolicí v 50. letech.

 

Pernárec (Bernharts, Bernhards)

Poprvé je vesnice zmiňována v roce 1579, v té době nesla název Bernáreck a spadala pravděpodobně pod panství Landštejn. Půdorys vykazuje známky kolonizační vsi, i když na poněkud nepravidelném půdorysu se statky volně rozhozenými po obou březích meandrujícího Pstruhovce. Plužiny ale jeví známky záhumenicové soustavy, charakteristické pro lokační středověké vsi a lze odhadovat, že byla založena v rámci Vítkovské kolonizace po druhé polovině 13. století. V roce 1910 se zde uvádí 14 domů s celkem 61 německými obyvateli. V květnu 1945 byl proveden divoký odsun společně s obyvateli sousedních vsí Košláku a Dětříše, definitivní konec znamenalo budování železné opony, v rámci něhož byla ves vysídlena a demolována, zbyl zde jediný statek, který soužil jako skladiště zdejší roty PS.

Samotná rota PS, včetně ubytoven mužstva, kanceláří, domku důstojníků, kuchyně a jídelny byla ve dvou nízkých barácích vpravo od cesty ze vsi směrem na Staré Město. Vše bylo zbouráno, asi i včetně zmíněného statku, pravděpodobně po otevření nového kasárenského objektu PS u Veclova v 70. nebo 80. letech.