• ZANIKLÉ OBCE JINDŘICHOHRADECKA A NOVOBYSTŘICKA

V průběhu historie docházelo na Jindřichohradecku a Novobystřicku nejen k zakládání nových vsí a sídel, mnohé sídelní lokality a osady také zanikly – některé definitivně, některé byly později po čase znovu obnoveny. Příčin zániku obcí v průběhu věků bylo několik. Jednou z příčin, proč se některé středověké lokační záměry nezdařily, byly ne zcela příznivé klimatické a půdní podmínky v oblasti původního pohraničního hvozdu. Mnohem větší podíl na příčinách zániku obcí však měly různé politické nepokoje, lokální i širší střety, války a tažení vojsk jindřichohradeckou a novobystřickou krajinou.

K prvním zaznamenaným násilným událostem došlo již počátkem 14. století (v letech 1316 – 17) při trestných výpravách krále Jana Lucemburského proti odbojným jihočeským pánům, mezi nimiž byl i Vilém z Landštejna. Královi ozbrojenci sice tehdy nedobyli žádný významný hrad, zato však pilně plenili majetky odbojníků a mnohá nově založená sídla utrpěla velké škody. Další vsi byly zpustošeny ve vleklých lokálních válkách, které kolem poloviny XIV. století probíhaly mezi ozbrojenými houfy Jindřicha II. z Hradce s některými rakouskými velmoži a Vilémem z Landštejna. Podobné spory, provázené ozbrojenými střety, pustošícími krajinu i vesnice, probíhaly za doby Lipolta Krajíře z Krajku mezi ním a jeho sousedy – pány z Hradce a Rožmberka. Při té příležitosti dobyl Jan z Hradce hrad a město Bystřici, což se jistě neobešlo bez újmy na statcích i hrdlech obyvatel. Rozbroje skončily teprve uzavřením smíru v roce 1405 – ne však nadlouho.

O slovo se hlásily husitské bouře, při nichž Jan Žižka z Trocnova v roce 1420 dobyl a vypálil městečko Bystřici, přičemž poničil i řadu sousedních vesnic. Krátce potom – v roce 1427, kdy Lipolt Krajíř válčil s Tábory, byl vypálen Hradec, kostel v Roseči a kostel sv. Barbory u Ratiboře. Ještě dlouho po husitských nepokojích – k roku 1489 – jsou uváděny jako pusté vesnice Rajchéřov, Romava, Gebharec, Ebergerc a Braunšlák. O necelých 100 let později (1579) jsou uváděny jako pusté vesnice Friedreich a Kyntřov, v téže době však již byly znovu obnoveny vsi Rajchéřov, Romava a Gebharec. Zpustlé pozemky na Braunšláku byly podle zmínky z roku 1575 spojeny v jeden panský dvůr, při němž vzniklo několik nových domků pozdější malé osady – dnes Mýtinky. Během husitských válek byla zničena také vesnice Pfaffenschlag, patřící slavonickým farářům. Nebyla už poté nikdy obnovena a zůstala prakticky zapomenuta až do svého nového objevení v létě 1958 Vladimírem Nekudou v rámci výzkumu, prováděného Moravským zemským muzeem.

Velkou ranou pro osídlení Jindřichohradecka a Novobystřicka byly boje Třicetileté války. Hned v době počátečných válečných operací v roce 1618 vtrhly do Čech od jihu pluky císařské armády pod velením Jindřicha Duvala Dampiérra a Karla Bonaventury hraběte Buquoye a poplenily krajinu Novobystřicka. Dampiérre, který překročil zemskou hranici 12. srpna, se nejprve zmocnil Nové Bystřice, obsazené stavovským vojskem, a poté se pokusil dobýt Landštejn, což se mu ale díky kvalitám opevnění hradu a statečnému odporu posádky nepodařilo. Neměl totiž k dispozici to nejdůležitější k dobývání pevností - těžké dělostřelectvo. Vrátil se tedy zpět do Nové Bystřice a poté se císařští obrátili k Hradci, kde obdržel vzkaz jindřichohradeckého hejtmana, že mu pomůže město dobýt. K útoku na Hradec se odhodlal hned 14. srpna, ale ujednaná zrada nevyšla a císařští zde nezaznamenali většího úspěchu - Dampiérrovi vojáci tak aspoň vypálili Vajgarské předměstí. Žáhu si Dampiérre pořádně schladil po návratu na Novobystřicko, kde „několik vesnic s bohatými dvory poplužními popelem položil“ - a to bez ohledu na to, že se vesměs jednalo o majetky Slavatů, kteří stáli za stavovského povstání na straně císařově.

Obr: vojevůdci císařských pluků Henri Duval Dampiérre a Karel Bonaventura Buquoy

Neúspěšný útok na Jindřichův Hradec uvedl do pohybu stavovské vojsko Jindřicha Thurna, které se vydalo od Českých Budějovic směrem na Hradec - Dampiérre o těchto manévrech zprvu vůbec nevěděl a málem se dostal do obklíčení - Thurn však tohoto monentu nedokázal využít a císařským se podařilo na poslední chvíli vyklouznout a vrátit se do opevněné Bystřice.

Stavovští se mezitím utábořili u rybníka Rožmberka, kde chtěli přehradit cestu do Čech císařským posilám pod velením válečného rady Jana Eusebia Khuena z Belassu. Ten však se svými voji překvapivě nezamířil Dampiérrovi na pomoc, ale vydal se z Rakouska přes Znojmo a Jihlavu do centra Čech - a to zcela bez odporu místní zemské hotovosti. "Neutrální" Moravané to zdůvodnili tím, že se "nesluší, aby se Jeho císařská Milost namísto s Turky potýkala s křesťany". Dampiérre se ještě jednou pokusil o dobytí Hradce a po dalším nezdaru, při kterém pouze přišel o 300 mužů a sám utrpěl zranění, se vydal na Pelhřimov, jehož brány mu vystrašení obyvatelé 5. září otevřeli. Potom pokračoval na Německý Brod, kde se spojil s oddíly Khuenovými a celá armáda již pod vrchním velením Buquoyovým zamířila co centra Čech a na Prahu.

Do jižních Čech se císařská armáda pod Buquoyovým velením vrátila na podzim 1618. V noci z 3. na 4. listopadu se Buquoyovi podařilo v tichosti opustit vojenský tábor před Pelhřimovem tak mistrně, že si toho stavovská posádka všimla až druhý den odpoledne - navíc stavovští vůbec netušili, kterým směrem se Buquoy vydal. Ten zamířil opět na jih k Jindřichovu Hradci, kterého se měl opět zmocnit díky domluvené zradě - opět to ale nevyšlo a ačkoliv císařští po celou noc usilovně ostřelovali hradby, město nedobyli  – zato však tentokrát uspěli v případě hradu Landštejna, který donutili ke kapitulaci. Mezitím ale dorazily nové zprávy o blížící se Thurnově armádě a Buquoy se rozhodl ustoupit k Českým Budějovicům, kde chtěl přezimovat a Novobystřicko definitivně opustil.

Při těchto bojích samozřejmě utrpěly velkou újmu i okolní vesnice, jak dosvědčuje Adam Pavel Slavata z Chlumu k roku 1634 – a to, že na panství hradeckém a telečském „mnoho vesnic dočista pustými se staly, neboť vojáci se nespokojili tím, co dle největší možnosti jim dáno bylo, nýbrž vše, co jen napadli s sebou vzali, ono mnozí z nich že rolníky bili a hořícími svícemi pálili, aby je donutili k vyznání, kde by co ještě měli“. Na závěr Třicetileté války ničivé dílo na Jiíndřichohradecku a Novabystřicku dokonala vojska švédská.

Během Třicetileté války zanikly nepochybně vesnice Elweis mezi Mnichem a Ličovem (Litschau), Nejdek mezi Hůrkami a Dobrou Vodou (je před tím uváděn v nadační listině Paulánského kláštera), dále vesnice Friedreich mezi Návary a Košťálkovem a Kyntřov (neznámé lokalizace). Na Jindřichohradecku zanikly nebo byly těžce postiženy vesnice Jitra mezi Strmilovem a Novou Olešnou a Alt Stätten nebo Ortstätten, česky nazývaná také Ctiboř nebo německy Tieberschlag – tento název později převzala sousední ves Lomy u Kunžaku. Přestože obě větší města – Nová Bystřice i Jindřichův Hradec – utrpěla ve válkách velké škody, poměrně brzy se vždy zotavila a dokonce za hradbami vznikala nová předměstí.

František Roubík  - český historik a archivář - ve svém Soupisu zaniklých obcí v Čechách (vyšel 1959), zaznamenává na Novobystřicku jako zaniklé např. obce Rapolec, Pocnšlog, Evanče, Benedín (jmenované v soupisu moravského zboží Heřmana z Hradce k roku 1399) a dále obce Wercharcschlag a Teufenpach. Pocnšlog je patrně Pfaffenschlag severozápadně od Slavonic a Rapolz je asi zaniklá osada u Matějovce. Evanče jsou uváděny jako hradecký majetek k roku 1437 společně s další moravskou vsí Řásnou nedaleko Telče. Jedná se nejspíš o současné vesnice Vanov a Řásná severozápadně od Telče. Benedín, uváděný v moravských zemských deskách k roku 1399 se patrně nacházel také někde v této oblasti, na Novobystřicku neležela patrně ani vesnice Weikharczschlag. K zaniklým vesnicím Novobystřicka ale můžeme počítat osady Arnolec, Elweis, Friedrichs, Kyntřov, Nejdek a Pranšláky.

Zásadním zásahem do struktury pohraničního osídlení byl vznik „železné opony“ a s tím související ženijní zabezpečení státní hranice v 50. letech 20. století.  Řada vesnic a osad se dostala do tzv. „zakázaného pásma“, jejich obyvatelům byl nejprve omezen pohyb (vstup do pásma jen na zvláštní povolení) a postupně byli vystěhováni do vnitrozemí. Opuštěné vesnice a samoty byly poté – většinou kolem poloviny 50. let – zdemolovány. Materiál byl buď ponechán na místě a dodnes podává svědectví o poloze bývalých domů a usedlostí, nebo byl odvezen a využit jako stavební materiál v okolí.

Na Novobystřicku postihl tento osud osady Nové Mlýny (Neumühl) a Amerika v obci Peršlák – dnes Nový Vojířov, dále osada Blanko, vesnice Mnich (Münichschlag), Obora (Tiergarten), Staré Hutě (Althütten), Romava (Romau), Rajchéřov (Reichers), Kuní (Kain), Dětříš (Dietreichs), Košlák (Kockschlag), Pernárec (Bernharts) a Košťálkov (Gottschallings) a několik dalších samot, dvorů nebo mlýnů a hájoven (Mladko Mühle, Hanfthal Mühle, Hammer Mühle, Brandhausler a další). Na Slavonicku takto zanikla osada Lešnice (Lexnitz).

Částečně byly vysídleny a zbořeny některé domy a usedlosti v obcích Peršlák – Nový Vojířov (Böhmische Bernschlag), Smrčná (Fichtau), Obora (Tiergarten), Artolec (Artholz), Mýtinky (Braunschlag), Klášter (Kloster), Návary (Auern), Veclov (Wetzlers), Filipov (Philippsdorf), Dobrotín (Dobrothen), Kadolec (Kadolz) a Maříž (Mayres). Řada domů, které zůstaly po válce dlouho neobydlené, vzala za své „přirozenou cestou“ – bez oprav a údržby, nebo dokonce s přičiněním nových sousedů, kteří opuštěné stavby využívali jako zdroj stavebního materiálu.

Pro zvětšení likněte na orázek pravým tlačítkem a zadejte Zobrazit obrázek.

Teprve novodobé chalupaření v podstatě zachránilo celé části vesnic od ještě větší devastace a vylidnění – a nejde vždy jen o „Pražáky“, mezi chalupáři je dnes spousta bývalých usedlíků nebo jejich rodinných příslušníků, kteří se natrvalo odstěhovali za prací do měst a bývalé rodinné usedlosti a statky používají jako rekreační chalupy. Ve většině příhraničních obcí tak dnes převažují takzvaní „lufťáci“ – ať už původem odkudkoliv – nad trvale bydlícími obyvateli.